Příběh dobrovolnice Simony

Jak jste se o Človíčku dozvěděla a kdy jste sem začala docházet?

Studovala jsem střední školu se sociálním zaměřením a chodila jsem do Človíčka na praxi každé pondělí od září až května. Když jsem pak začala studovat vyšší odbornou školu, obor sociální práce, tak jsem tam nastoupila jako dobrovolník. Chodila jsem tam 3 roky.

Bylo mi strašně líto to, že ta praxe končí. Bylo mi líto, že už klienty ani zaměstnance nikdy neuvidím, protože jsme si vytvořili hezký vztah. Nechtěla jsem odejít a nikdy se nevrátit. Na zaměstnancích se mi moc líbilo, že mě zapojili do týmu. Nebyla jsem u nich jen praktikant, stala jsem se součástí zařízení.

V čem byl ten vztah se zaměstnanci tak specifický?

Mám zkušenosti i z jiných zařízení, kde mě tak trochu odsunuli, posadili někam vedle a nepouštěli mě k té kontaktní práci. Hlavně mi toho moc nevysvětlovali. V Človíčku mě seznámili s tím, jak pracují. S klienty si například vykají, protože jsou rovnocenné osobnosti. Nelíbí se mi, když se někde klientům chovají jako k dětem. V jednom zařízení klienti přišli a hned je dávali spát. To byla pro mě nejhorší zkušenost, lidi se pak nikam neposouvají.

Řekla byste tedy, že v Človíčku je přístup ke klientům výjimečný?

Tento týden jsem měla absolutorium a závěrečnou práci psala na téma empowerment klientů s mentálním postižením ve stacionáři Človíček – zde jsem měla praktickou část. Zaujal mě přístup ke klientům, kteří se dokonce zapojují do chodu služby. Klienti se cítí plnohodnotnými a odpovědnými členy. Mohou vyjádřit svůj názor. Je vidět, že ten rovnocenný přístup funguje.

V Človíčku jsem byla i u dětí. Obě zařízení mají jiný přístup ke klientům, než jiná zařízení. Samotného praktikanta seznámí s každým osudem klienta, řeknou mu, jak na něj mají reagovat a co má rád za jídlo, proč se usmívá. To jsem jinde nezažila. Jeden klient byl dříve velmi stydlivý, nechtěl se s nikým bavit. Ale po třech letech, co jsem tam byla, tak jsem mohla vidět ten posun. Nyní je schopný odpovídat člověku, který tam nově přichází nebo se baví s návštěvou, a to všechno bez větších problémů. V Človíčku individuálně rozvíjí silné stránky klientů. Dokáží s nimi krásně pracovat.

Jak byste několika větami popsala Stacionář Človíček pro mládež a dospělé?

Je to zařízení pro lidi, které je připravuje na budoucí život. Jsou tu dospělí klienti, kteří mají mnohdy starší rodiče, kteří tu jednou nebudou. Učí je tu tedy samostatnosti a soběstačnosti. Mluví s nimi o všech věcech na rovinu. Klienti jsou si toho vědomi a nečekají, že tu rodiče s nimi budou napořád, ale musí dělat něco pro to, aby mohli samostatně fungovat.

Co byste mohla říct o klientech?

Jsou šťastní a mají zájem něco dělat, nechtějí tam jenom sedět. Pořád vymýšlí, co by mohli podniknout, rádi si povídají. Nikdo je do ničeho nenutí, zaměstnanci jim dávají široké spektrum činností, sami si mohou vybrat, co chtějí dělat. Dávají vám takovou jinou radost. Oni jsou strašně upřímní a mají radost z každé maličkosti. V očích lidí vypadají některé jejich problémy jako banality, ale oni je prožívají. Když jdu pak domů a vím, že mám sama nějaké problémy, díky klientům si uvědomuji, že jsou to vlastně také banality. Dokáží se radovat i přes to, že některé prožívají příliš intenzivně.

Když od nich odcházím, cítím se hrozně šťastná a naplněná. Jsou velmi upřímní, chválí vás a říkají vše na rovinu. Nebojí se Vám projevovat lásku. Ani nemusí říct „mám tě rád“, ale vidíte to na tom chování, třeba vás pohladí.

Co Vás motivuje?

Mě osobně? Vidina nového dne. Vím, že se může stát něco hezkého. Každý den se mohou dít maličkosti, které Vám udělají radost. Někdo vás potká na ulici a pochválí vám šaty, a to je hrozně hezké. Motivuje mě i budoucnost, čeká mě zaměstnání, teď půjdu pracovat na OSPOD, takže mě čekají nové zkušenosti.

Jak jste zvyklá odpočívat?

Ráda čtu všechno možné od romantiky, detektivek, hororových knih, až po odborně naučnou literaturu. Ráda chodím do přírody, hlavně do lesů. Často jsem ráda o samotě. Díky tomu, že hodně pracuji s lidmi, tak občas potřebuji čas pro sebe. Jsem introvert a potřebuji ze sebe to „bzučení“ dostat. Když pracuji, musím toho introverta v sobě potlačovat.

Kde myslíte, že se bere v lidech vůle pomáhat?

Nevím, jestli jste viděla ten případ o seniorovi na eskalátorech. Seniora přepadla zlodějka a on tam zůstal ležet. Nikdo mu nepomohl. Chodily kolem něj desítky lidí a nikdo se nezastavil. Říkala jsem si, co se to děje. Myslela jsem, že by to měl mít každý v sobě zakořeněné, ale bohužel to tak není. Přijde mi to strašně smutné. Lidi myslí jen na sebe a na to, že spěchají do práce. Hodně je to asi o výchově, jestli Vás k tomu vedou rodiče od malička. A asi i lidi, kterými se obklopujete. Já jak se pohybuji v sociální oblasti, tak se takovými lidmi obklopuji.

Co byste vzkázala potenciálním dobrovolníkům?

Aby si našli zařízení, které je jim blízké. Aby nešli k seniorům, když jim nejsou blízcí. Ať jsou to děti nebo mentálně postižení. Musí si to vyzkoušet. Může jim to dát nejen zkušenosti, ale i jiný pohled na svět, ovlivní to jejich život.

Kdybyste měla předat čtenářům nějaké poselství, co by to bylo?

Strašně lidí si myslí, že obor sociální práce je k ničemu, že to zbytečné. To si pak vždycky říkám, že člověk, který si tohle myslí, se ve svém životě dost pravděpodobně dostane do situace, kdy si bude muset nechat pomoci. Co by pak dělal, kdyby tu nikdo nebyl? Myslím, že sociální práce je jedním z nejdůležitějších oborů vůbec. Každý jednou bude potřebovat pomoci.