Příběh Gabči

Jak ses dostala k dobrovolničení v Klubu?

Původně jsem sem chodila na brigádu, pořádala jsem sem pro děti graffiti workshop nebo jsem tu vypomáhala s hraním her a jinými volnočasovkami. Jak projekt skončil, řekla jsem si, že tu budu pokračovat jako dobrovolnice. Děti jsou tu na nás dobrovolníky zvyklé, takže když se tu měnil personál, řekla jsem si, že bude dobré tu zůstat i jako dobrovolnice. Je tu dobrý kolektiv, děti jsou v pohodě a práce s nimi mě baví. Na druhou stranu je to i dobrá příprava na komunikaci s nimi.

Co vlastně studuješ?

Momentálně studuji fotografii na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Právě jsem začala druhý ročník bakalářského studia.

Říkala jsi, že to tu je přípravou na komunikaci s dětmi. Proč Tě zaujala zrovna tato cílová skupina?

Teď nechci, aby to vyznělo špatně, ale pracuje se s nimi líp, než třeba s bezdomovci. Ty jsem tenkrát fotila, a to bylo náročné. Děti jsou vděčné, dá se s nimi něco rozvíjet. Dětem v Klubu se rodiče například nemají úplně prostor věnovat, takže to vynahrazuji. Jsem ráda, když můžeme něco tvořit a rozvíjím jejich kreativní stránku.

Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?

V rámci dobrovolnictví hledám smysl v tom, co dělám, je to naplnění mého volného času. Když mám volno, nevím, proč bych sem nemohla chodit pomáhat. Ze začátku jsem chtěla brigádu, ale když jsem tu poznala děti, viděla jsem, že mají potenciál a skončila jsem tu jako dobrovolnice. Je to pro mě přirozené. Když vidíte člověka na ulici, také si s ním povídáte, když na tom není dobře. Někdo to pomáhání v sobě může potlačovat, ale věřím, že to v sobě má každý. Když babička potřebuje pomoci s nákupem, tak pomůžu. Když mamka potřebuje pomoci v kuchyni, pomůžu. Je to přirozené.

Co Tě nejvíc motivuje?

Asi to, že děti chodí do klubu rádi, že se vidíme, můžeme si povídat o zážitcích, které mají. Člověk je pozoruje, jak vyrůstají. Obzvlášť u těchto dětí je dobré, když se jim věnujeme. Ne vždycky to mají v životě lehké. My jim to můžeme ulehčit.

Mohla bys naopak zmínit i něco, co je na této práci náročné?

Když se snažíte „ty problémovější“ děti podporovat, jste s nimi na online výuce a děláte s nimi úkoly a ony pak přijdou se špatnou známkou. To mám pak pocit viny. Když nechtějí pomoci a vy do toho dáváte energii, tak to bývá demotivující. Když dítě nechce pomoci, nic s tím neuděláte. Je to jejich budoucnost a jejich volba. My jim pro to dáváme ty nejlepší možné podmínky.

Říkala jsi, že studuješ fotografii. Co bylo zatím tou největší výzvou?

V letním semestru jsem jako klauzurní práci na téma Shapes od Ladislava Sutnara dělala koláže. Koláže nahých ženských těl, která jsem vystřihovala ze sprostých časopisů a různých čísel Playboy.

Kdybys mohla lidem předat nějaké poselství, co by to bylo?

Chci, aby se snažili snížit svou uhlíkovou stopu, co se týče dopadu na planetu. Aby se snažili pro to něco dělat, omezit maso, více se hýbat. Abychom si všichni uvědomili, že globální oteplování opravdu existuje. A také bych si přála, abychom všichni k sobě byli laskaví, protože nevíme, kdy může náš život skončit. Vážit si každého dne, kdy jsme spolu, i když je to někdy těžké, protože máme špatnou náladu. Na začátku jsem měla myšlenku, že nafotím nějaké silné fotky v souvislosti s masovým průmyslem, ale pak jsem si uvědomila, že by to bylo pro mě jako pro fotografa strašně těžké. Dát poselství prostřednictvím fotky je hodně těžké.

Ty sama jsi vegetariánkou?

Nejsem. Už pár let se stravuji jen a pouze rostlině. Takže jsem veganka a jsem za toto rozhodnutí velice vděčná a stále toho nelituji.

Co bylo impulzem, že ses jí stala?

Vliv okolí. Obklopovala jsem se lidmi, kteří to dělají také. Zapojila jsem se do výzvy, kde jsem musela jíst měsíc vegansky. Bydlela jsem u rodičů a musela jsem se naučit vařit si pro sebe. Když si člověk začne zjišťovat informace, zjistí, že to dává nějaký smysl. Nejsem ale žádný aktivista a nechci to nikomu nutit. Hledám v tom nějaký smysl. Zezačátku to bylo hrozně silné. Člověk viděl to, co se děje a co předtím neviděl. Člověk má jen jedno tělo a jedno zdraví. Záleží to na člověku, jak se mu chce a jak je pohodlný, ale já věřím, že to nějaký smysl má.