Příběh koordinátora Jirky
Jak byste jednoduše vysvětlil to, co služba Stacionáře Človíček pro mládež a dospělé někomu zajišťuje?
Když se dojde na otázku, kdo je naše cílová skupina, líbí se mi definice, že jsou to lidé s poruchou komunikace, orientace, učení a porozumění. Tahle definice v sobě má důležitý rozměr. Když dostane běžný člověk do rukou právní smlouvu nebo má odsouhlasit nějaké podmínky, často si musí číst něco dvakrát. Když si koupí elektroniku, musí se podívat do návodu, aby pochopil, jak se spotřebič ovládá. To, co chci říct je, že naši uživatelé mají ten samý problém a že ten rozdíl mezi nimi a jakýmkoliv jiným člověkem není až tak velký. Máme v principu stejné problémy, ale každý na jiné úrovni. Naštěstí jsme každý někde jinde a můžeme se vzájemně doplnit.
Takže se dá říct, že klientům pomáháme porozumět, komunikovat, orientovat se a něco se naučit. Jsme tím prostředníkem mezi světem okolo a jejich vlastním světem.
Jak se to stalo, že jste se ocitl v Diakonii Západ a jak dlouho už tu s námi jste?
Kdysi jsem pracoval s bezdomovci. Poté jsem hledal změnu a zkoušel dvě firmy. Jedna se specializovala na IT, druhá na nakládání s odpady. Když jsem si pak měl vybírat, na kterou firmu vsadím všechny karty a které budu věnovat veškerý čas, vybral jsem si tu, se kterou to bohužel nedopadlo. Tak jsem najednou neměl nic. Objevila se nabídka jít do Diakonie a už vlastně nevím, proč jsem po ní sáhl. Tenkrát Človíček teprve začínal. Roman (tehdejší vedoucí) se mě ptal, jestli mám zkušenosti s klientelou stacionáře a já jsem ji neměl. Přišel jsem se jen na zkoušku podívat. Nějak se mi tu zalíbilo, jsem tu už 17 let.
Co bylo to, co se Vám v Človíčkovi líbilo?
Ač jsem měl vystudovaný sociální obor, nevnímal jsem tento svět (lidi s postižením), jak bych měl. Když se ohlédnu zpět, já ho vlastně vůbec neviděl! Prvních pár dní ve stacionáři jsem vůbec nechápal, kde to jsem. Jak ubíhaly měsíce, tak se mi postupně otevíral úplně nový svět.
Pak se to všechno propojilo a bylo to. Nadchla mě ta bezpředsudkovost a bezprostřednost. Vnější svět je plný soudů. Neustále vás někdo hodnotí, pořád jste pod tlakem. Neustále se podvědomě kontrolujeme, ale jsme kontrolováni i z vnějšku. Tady mám pocit, že to opravdu nemusím řešit, můžu tu být sám sebou.
Kde se podle Vás bere vůle a touha pomáhat?
Vždycky asi záleží na tom, co za to. Může to být od lásky k penězům, touhy být vidět, až po to, že mi záleží na člověku zvířeti, přírodě prostě čistý altruismus. Je to o vztahu. A kde se bere ten vztah? Spíš je to taková stejnorodost. Proč zrovna kriminalista pracuje se zloději? Jsou tam spojené nádoby a svým způsobem nějaký vztah. Přemýšlel jsem, jaký mám vztah k uživatelům tady. Záleží mi na nich. Není mi lhostejný jejich osud.
Jak vypadá ideální den ve stacionáři?
Je to taková alchymie. To, čemu já říkám ideální den, je, že si společně zatančíme. Máme nějakou společnou aktivitu, téma. Ale důležité je to, co se děje při tom programu. Jak si povídáme, co během té činnosti vznikne u uživatele, ale i u pracovníka. A když to dobře „sedne“, tak je to ten tanec. To mám nejradši. Vím, že energie vyšla i z uživatele, i s pracovníka. Je to citlivé vyvažování. Vznikne něco víc. Posloucháme stejnou písničku, ale není to přetlačovaná a přetahovaná, ale spíš pochopení, porozumění. To je to nejhezčí. Oni cítí, že jim rozumíme a my jim opravdu rozumíme. Nemyslím tím jakési souznění, ale spíše takové společné vaření J.
Co je pro Vás každý den ve službě nejtěžší a co je neustále nutné překonávat?
Komunikační bariéru. Je strašně těžké se domluvit na jedné věci, tak, aby tomu dvě, tři, čtyři nebo více stran porozumělo. Obě strany musí vědět to, o čem je řeč. Není to únavné, ale zábavné.
Hodně slyším názory ze společnosti, že mi (nám) naši klienti hodně dají. Že ti uživatelé jsou dávající, ale to je jednostranné. A není to ani fér. Proti tomu se snažím brojit. Do práce sem nechodíme pro to, abychom chodili brát. Při práci s touto skupinou lidí by to nemělo být cílem. To by měl být ten tanec. Partnerský přístup plný respektu a úcty.
Co Vás při práci motivuje?
Z každého dne odchází klient domů nějak obohacen. Něco se naučil, udělal kousek nějakého pokroku. Ani to nemusí vědět, ale ze dne má dobrý pocit. Něco třeba pochopil, poznal, dobře se pobavil. To jsou věci, které dělají spokojené i nás. Asi bych použil analogii – je to jako, když se setkáváme s přáteli – to setkání mě baví. Něco dám já jim a něco oni mě. Na životě druhých se nějak pozitivně projevím.
Také mě motivuje růst, pokrok a tvoření. Ať už to jsou tabulky v PC nebo dovednosti a práce uživatelů.
Vaším klientem není jen uživatel samotný, ale také jeho rodina. Jaké vztahy mezi vámi panují?
Rodiny našich klientů jsou pro nás partnery. Rodina má své starosti i radosti a je třeba s nimi komunikovat tak, aby to pro ně bylo přínosem. A v případě, že ta komunikace nefunguje bezvadně, musíme být pozitivně trpěliví. K rodině musíme přistupovat s respektem, že každý jsme nějaký. Naši práci se snažíme dělat nejlépe, jak umíme a snažíme se za každé situace zůstat profesionály.
Jak vlastně probíhá nástup nového klienta?
Řešíme, jak ovlivní skupinu. Je to velmi citlivé téma, protože každý nový klient vstupuje do dynamiky už existující skupiny. Zrovna teď to je velké téma. Nyní čekáme tři klienty s poruchou autistického spektra a pečlivě se na to připravujeme. Než k nám klient nastoupí, existuje i nepsaný institut nějaké doby na zkoušku – je to čistě na domluvě. Čeká nás v téhle věci teď hodně práce, ale věřím, že vše postupně zvládneme.
Čeho si na Diakonii Západ nejvíce ceníte?
Asi vztahů a odbornosti. Když něco potřebujeme, jsou tu ochotní lidé, kteří jsou odborníci v oboru a pomůžou, zajistí, udělají. Cením si vztahů, jaké s nimi mám. Není to samozřejmé a skutečně jsem za to vděčný. Věřím v to, že duch Diakonie Západ bude takový, jací budou lidé.
Učím se citlivě využívat možností, jaké jsou, resp. mého potenciálu. Moje šéfová mi říká, že jsem prý přehnaně skromný (smích).
Co byste chtěl vzkázat Vašim kolegům a poté co případným zájemcům o Vaši službu?
Rodinám bych vzkázal, že dítě s postižením je jako každé jiné dítě. Přijde čas, kdy chce vyletět z hnízda. Nebojte se toho, přijměte to a jděte do toho.
Zaměstnancům bych chtěl poděkovat za jejich jedinečnost, za to, jací jsou, za jejich odbornost a přístup k práci, za nápady, ochotu a atmosféru, jakou umí vytvořit… Mám pokračovat