Příběh koordinátora Tadeáše

Image
Tadeáš Kluby
Tadeáš Hrdlička, koordinátor Klubu Atom v Plzni, do práce chodí za svou druhou rodinou. Říká, že když jsou pracovníci dobře sehraní, některé věci mohou zůstat nevyřčené a lidé vzájemně vidí, co je komu příjemné a co ne. Skvělá atmosféra se v Atomu drží i několik let po proměně původního týmu.
30/03/2023

Kdybys měl uvést jeden moment v životě, který Tě dodnes ovlivnil, jaký by to byl?

Svatba. Byla tam s námi zatím nenarozená dcera a lidé, kteří jsou nám s manželkou velmi blízcí – Domča, Petr a jejich syn, kteří se brali také a šli jsme si vzájemně za svědky. Domina je kamarádka a kolegyně, se kterou jsme se poznali na výběrovém řízení do Klubu Atom na začátku roku 2017. Během výběrka jsme si nedokázali vzájemně vykat a to byl počátek „Atomsféry“, jak kdysi klubovou náladu pojmenoval jeden klient. Po nějaké době se z nás stala druhá rodina. Sdílíme spoustu věcí, trávíme spolu dovolené, trochu jsem se bál, že s odchodem na mateřskou se něco změní, ale vůbec tomu tak nebylo. Postupně k nám neoddělitelně přibyly kamarádky a kolegyně Dita a Zina a nyní přišla další skvělá osobnost – Verča.

Jak jste se s manželkou poznali?

Úplně trapně. (smích) Přes Facebook no. Na gympl chodila její nejlepší kamarádka. To na FB ještě byla taková ta funkce „šťouchni mě“. Tak jsme si po měsíci šťouchání napsali, jestli bychom se nechtěli raději vidět. Teď je to 11 let, co jsme spolu.

Jaké jsi měl dětství?

Jsem jedináček. Mám starší rodiče, teď už jsou oba v důchodu. Táta hodně makal, dělal, co mohl, abychom měli hezké bydlení, ale já jsem se k nám styděl vodit kamarády. Ne že bychom neměli peníze, ale pořád se to muselo dávat do něčeho, co jsem jako malý neviděl. V 15 letech jsem si vyhlídl herní notebook a rodiče mi ho koupili. Teď si uvědomuji, jak jsem byl sobecký. Měl jsem všechno, co jsem chtěl. Nikdy jsem nepocítil, že by mi něco chybělo, ale už jsem neviděl, co za tím je. Peníze, co by rodiče dali do stavby, tak dali do mě, ale to jsem si v té době neuvědomoval. Teď jsem rád, že si táta pořídil hezké auto jen pro sebe a také si konečně užívá.

Jaké to bylo být jedináčkem?

Pro mě to bylo super. Jsem introvertní, takže to byl relax. Vážil jsem si možnosti být sám v pokoji. Je to kontrast k práci, kdy celý den komunikuji. Tady se dokážu klientům otevírat, přepnout se.

Studoval jsi v oboru?

Po gymplu chtěl táta, abych po něm převzal firmičku, takže jsem šel na ekonomku. První dva měsíce mi to přišlo zajímavé, ale pak přišel zápočet z matiky, tak jsem prostě musel skončit. Věděl jsem, že chci zkusit něco úplně jiného. Na ZČU v té době byl obor Propagace v hudební kultuře, ale nevěděl jsem, co bych s tím mohl jednou dělat. Nakonec jsem tedy šel studovat Sociální práci na VOŠ a studoval jsem tu samou školu, jako má žena.

Jak ses dostal do Diakonie Západ?

Po VOŠce jsem hledal práci. Neměl jsem představu o cílové skupině, které bych se chtěl věnovat. Viděl jsem inzerát Diakonie Západ. Během studia jsme měli dokonce i exkurzi do Klubu Atom, ale to jsem zrovna chyběl, to byl paradox. Výběrko probíhalo v Kačabě u kulatého stolu u výborného pomerančového džusu. Bylo to neformální, příjemné, nadšené a povídavé. Vendy a tehdejší koordinátorka Klára byly skvělé. Poté následovala stáž a hned po té stáži v roce 2016 mi bylo jasné, že to je práce přímo pro mě.

První tři roky utekly strašně rychle. Nebrali jsme to nikdy jako práci, ale jako místo, kam chodíme rádi a chtěli jsme sem dát kus sebe. Těšili jsme se na sebe. V neděli jsme si říkali, že se zítra konečně uvidíme. Díky těm nadstandartním vztahům se pak lépe dělala i ta práce přímo s dětmi. Děti vycítily, že tu máme dobrou atmosféru. Některé věci mohly zůstat nevyřčené, vzájemně jsme viděli, co je tomu druhému nepříjemné nebo příjemné. I po odchodu kolegyně na mateřskou se nám podařilo si udržet skvělou atmosféru i s novými kolegyněmi. Vídáme se i mimo práci.

Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Těžko říct, nevěřím tomu, že se s tím člověk narodí. Asi musí prožít nějakou zkušenost, která mu ukáže situaci, ve které se sám ocitne a potřebuje pomoc a to mu otevře oči. Poté začne pomáhat lidem kolem sebe, aby se jim nestalo to samé, jako jemu. Osobně to vnímám tak, že kdybych si mohl vybrat práci a všude by platili stejně, asi bych pomáhal zvířatům. Nemají uznaná práva. Za lidská práva se lobuje už dlouho, ale ta zvířata jsou hodně opomíjená. Doba dospěla tak daleko, že není potřeba masového vyvražďování na jatkách kvůli uspokojení chuťových buněk. Možná, že díky  možnosti pracovat v Klubu, mám příležitost předávat nějaké základní věci týkající se norem, které jsou poté prospěšné pro planetu – třeba ohledně třídění odpadu. Udělali jsme pár programů, ve kterých jsme klienty naučili třídit, a začalo to fungovat. Zvědomujeme jim prospěšné věci. Každý může drobnostmi přispět dobrému životnímu prostředí. Zase bych řekl, že jsme velmi profesionální a máme striktní hranici toho, co je osvěta a co už je vnucování informací. Naopak se ještě více hlídáme, aby to negativně neovlivňovalo naši práci.

Co Tě nejvíce motivuje?

Možnost pozitivní změny. Málokdy sice vidíme nějaký velký pokrok, ale musíme se zaměřit na drobnosti. Pak z nich máme obrovskou radost. Někdo řeší rozvod rodičů a někdo řeší to, že si neumí zavázat tkaničku. Oba tito klienti to ale mohou chápat stejně závažně. Snažíme se nerozlišovat, co je závažnější více, a co méně. Když je to pro klienta důležité, tak na tom pracujeme stejně usilovně, jako kdybychom pracovali na čemkoliv jiném. Když k nám přijde klient, že něco dokázal (přijde pokecat po pár letech, že se mu daří), tak to u nás vyvolá úsměv na celý den.

Také mě strašně motivují kolegové. Netěším se nejen do přímé práce, ale těším se do kanceláře. Naplánujeme si společnou akci, dovolenou. Popovídáme si. Neříkáme si dobrý den, ale ahoj, jak se máš, nechceš po práci na večeři? To je po letech asi ta největší motivace.

Co je naopak na této práci nejtěžší?

Když ta pomoc není v našich rukou. Když vidíme nějaký těžký životní osud, ale vidíme, že jediné, co můžeme udělat, je ho vyslechnout. Někdy bychom rádi mávli kouzelnou hůlkou a vyřešili klientovi jeho problém hned, vzali maminku z nemocnice, dali jim peníze, aby splatili dluhy, ale to někdy bohužel nejde. Udržet svoje emoce na uzdě a být tu oporou třeba pro dívku, která si prošla znásilněním. Někdy je těžké si práci netahat domů.

Co bys vzkázal nejbližším kolegům?

Chtěl bych jim vyjádřit vděk za jejich pochopení. Někdy sem přijdu bez nálady, ale oni mě nikdy neodsoudí a pochopí, že mám špatný den. Děkuji jim za to, že jsem si tu v podstatě našel novou rodinu. Každý z týmu sem přináší něco specifického. Když odejdou, už nikdy jejich místo nikdo nezaplní, ale přinese zase něco jiného. Někdo je vrba, někdo je aktivní, někdo je striktní. Od každého, s kým jsem kdy v Atomu pracoval, jsem se něco naučil. Vzájemně se doplňujeme a zapadá to do sebe.

Co bys chtěl předat lidem kolem sebe?

To, že každá maličkost se počítá – je rozdíl nevyhodit vajgla na zem, ale do koše. To, když pomůžete staré paní přes přechod, má smysl. To se týká nejen přírody, ale i lidí. Tím, že se staráme o lidi a společnost kolem nás, pomáháme určitým způsobem i přírodě.