Příběh koordinátorky Evy Čermákové

Jak byste jednoduše vysvětlila to, co služba Stacionáře Človíček pro mládež a dospělé zajišťuje?

Staráme se o děti, které mají velmi těžké postižení. Žijí normálně ve své rodině, ale my té rodině pomáháme tak, aby mohla fungovat. To znamená, že se snažíme o jejich dítě postarat co nejlépe. Tak, aby bylo spokojené. Když je spokojené dítě, je spokojená matka. A když je spokojená matka, je spokojený i otec (smích). To není moje myšlenka, ale maminky jedné klientky, že prý to takto opravdu funguje. Zapamatovala jsem si ji, protože mě připadá výstižná.

Jak se to stalo, že jste se ocitla v Diakonii Západ a jak dlouho už tu s námi jste?

To je osudový příběh! Žiju na malém městě a v roce 2002 jsem byla oslovena zdejší rodinou, která měla chlapce s těžkým kombinovaným postižením. Řekli mi, že společně s dalšími rodiči dětí s podobným postižením, zakládají v Plzni nový stacionář, a že když jsem fyzioterapeut, tak bych tam mohla s dětmi cvičit. Tyto děti totiž každodenní cvičení potřebují. Měla jsem z toho strach, protože jsem s takovou skupinou klientů nikdy nepracovala, ale šla jsem se sem podívat, a už jsem tu zůstala. Nejprve jsem se tedy starala o motorické schopnosti dětí, a to byla má původní mise v Diakonii.

Zlom, díky kterému jsem se ocitla na mé současné pozici, byl pozvolný. Měla jsem původně vystudovanou zdravotní školu a najednou jsem se ocitla v sociální službě. Sociální sféra pro mě byla takovým novým světem. Začala jsem se tu setkávat s jiným přístupem a vzhledem k tomu, že jsem hodně liberální člověk, byl mi ten přístup velmi blízký. Najednou tu nebylo „musíš, nesmíš“. Zákonem dostanete obecný rámec, ve kterém se pak můžete pohybovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To se mi strašně líbilo. Pak, když odešla tehdejší koordinátorka, tak moji nadřízení nějak usoudili, že jsem na řadě J. Požádali mě, abych to tu začala koordinovat. Zjistila jsem, že bylo velmi jednoduché onu liberálnost pozorovat, ale pak zkoordinovat nějaký úsek tak, aby dával smysl, to bylo úplně něco jiného. Protože jsem to chtěla ustát, přihlásila jsem se na vysokou školu a dodělala jsem si obor Etika v sociální práci na teologické fakultě. Původně jsem myslela, že nás ve škole naučí hlavně nějaké odborné metody, ale nakonec byl nevětší přínos mého studia v pochopení komplexnosti celé problematiky, v tom jak propojit teorii s praxí, i v tom, jak má člověk poradit a pomoci sám sobě, klientům i všem okolo. A to bylo vlastně dobře.

Co bylo to, co se Vám na Človíčkovi líbilo?

Tady to tenkrát vypadalo úplně jinak, než teď. Vůbec tedy neuvedu nějaké hmotné věci, ale líbilo se mi tu propojení rodičů. Tehdy to bylo hlavně o rodičích. Oni tomu tady dali ducha. A to je to, co dělá Človíčka Človíčkem.

Kde se podle Vás bere vůle a touha pomáhat?

Myslím, že to je něco, co je člověku nějakým způsobem dáno. Jako je někomu dáno, že bude dobrým matematikem, tak je někomu dáno to, že umí pomáhat. Na něm pak je, aby si vybral, jestli to, co umí, bude opravdu dělat. Vidíme to na praktikantech, kteří k nám docházejí. Když přijde například slečna na praxi, poznáte během jednoho dne, jestli pro tu práci má vlohy nebo ne. Většinou to paradoxně není otázka vzdělání. To, že má někdo vzdělání v oboru nutně neznamená, že bude šikovný i v praxi. Ale je samozřejmě dobré, když se odborné vzdělání snoubí s umem.  

Jak vypadá ideální den ve stacionáři?

Je to pohoda na všech úrovních. Všichni jsou k sobě vstřícní, všichni mají dobrou náladu. A to jak klienti, tak pracovníci i rodiče. A není to hektický den.

Řekla jste o sobě, že jste velmi emotivní člověk. Jak to jde dohromady s touto cílovou skupinou?

Myslím, že dobře. Určitý stupeň emotivity je podmínkou k této práci. Převážně je potřebná vysoká míra empatie. Na druhou stranu je nutné umět emoce i krotit, což mně dělávalo potíže. Ale učím se emoce zpracovávat a docela se mi to daří. Jenže je to velká práce. Ve Človíčku je to hodně o emocích. Jsou tu super lidi, všichni jsou hodní a empatičtí.

Co je pro Vás každý den ve službě nejtěžší a co je neustále nutné překonávat?

Nejtěžší den je opak toho nejlepšího dne, tedy dne kdy je pohoda a klid. Pořád zůstáváme u těch emocí. Naše práce je emočně náročná, takže se někdy může stát, že je tu pak cítit určité napětí, ale naštěstí to nebývá často. V těch nejnáročnějších dnech se to tu hemží jako v mraveništi. Ale protože jsou úkoly dobře rozděleny, tak každý přesně ví, co má dělat. Je pro mě důležité, aby to tu byl smysluplný celek.

Co Vás při práci motivuje?

Předně to, že moje práce má smysl. Protože to tu mám ráda, tak cítím odpovědnost a chci, aby to tu fungovalo. Mám ráda Človíčka jako komplex. A já jsem součástí tohoto komplexu. Pak mě také motivuje pozitivní atmosféra ve Človíčku. Možná to bude pro někoho překvapení, ale je tu často veselo. A to je ta nejlepší atmosféra pro naše klienty.

Čeho si na Diakonii Západ nejvíce ceníte?

Cením si hodnot lidskosti. Řeší se tu práva a důstojnost každého pracovníka a každého klienta. Diakonie není stroj, ale je složena z lidí. A i přes to, že lidé nejen zůstávají, ale i odcházejí, pořád je tu lidská atmosféra.

Co byste chtěla vzkázat budoucím klientům a jejich rodinám a poté co Vašim kolegům?

Rodičům, kteří mají dítě s postižením, bych chtěla vzkázat, ať se nám ho nebojí svěřit. Dokážeme se o něj dobře postarat, protože jsme nejen profesionály, ale i citlivými lidmi. Stává se totiž, že na začátku k nám rodiče přicházejí s velkou a pochopitelnou obavou, že se o jejich dítě nedokáže nikdo jiný postarat. Tato obava přetrvává do té doby, než nám začnou věřit, což u každého trvá jinak dlouho. Ale pak se vytvoří dlouhodobý vztah mezi rodinou a Človíčkem. Musíme být citliví, protože získat důvěru rodičů je těžké, ale je snadné ji ztratit.

Mým kolegům bych chtěla vzkázat, že je mám ráda. Že jsou fajn a že jim děkuji za to, že jsou takoví, jací jsou. Nechci a nepotřebuji je měnit. Jsou velmi lidští.

Úplně na závěr chci říct všem, že ve Človíčku beze zbytku zde platí metoda pro pomáhání: „vyslechnout – zhodnotit – jednat“.