Příběh koordinátorky Moniky

Jak ses dostala k práci v nízkoprahu?

Studovala jsem sociální práci na střední škole. Poté jsem dlouhou dobu přemýšlela, co dál. Hledala jsem školu, která bude navazovat na sociální práci, ale v Plzni toho moc nebylo. Když jsem poté hledala práci, poprvé jsem se doslechla o nízkoprahu. Nevěděla jsem, do jaké cílové skupiny se vrhnout, ale když jsem byla kolem roku 2017 na pohovoru, udělalo to na mě velký dojem. Tehdejší vedoucí Vendula byla skvělá. Byl to první startovací bod, odkud jsem mohla nahlídnout do sociální práce. Motivovalo mě to si dodělat vysokoškolské vzdělání v oblasti sociální práce a studium mi poskytuje velký rozhled. Zpočátku je to sice obecné, ale postupem času se ukazuje, co to člověku přinese.

Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Mám díky rodině zázemí plné lidí, kteří pracují v sociální sféře. Mamka i teta k tomu mají blízko. Není to tak, že bychom se do toho vzájemně v rodině tlačili, ale každý si k tomu sám došel. Pomáhání se může u každého objevit v jiné životní fázi. Někdo po tom jde svým osobním nastavením, ale zároveň to pro někoho může být dáno nějakou životní zkušeností a dopracuje se k tomu postupně. Může to být nějaký moment „tohle je to pravé pro mě“. Během života si člověk zkusí spoustu věcí.

Jak to máš Ty?

Pravděpodobně když jsem přemýšlela, co se sebou, když jsme se museli rozmýšlet na základce, kam jít. Poslouchala jsem názory lidí, že si vybírám obor, kde není moc financí. Mě ale zajímala vidina toho, že mě bude obor naplňovat a nabíjet. Je to něco, k čemu jsem doufala, že budu mít blíže. Dobře jsem se v tom cítila. A opravdu to tak je.

Jaké děti podle Tebe patří do Klubů?

Myslím si, že záběr dětí, které patří do Klubu, je velmi široký a rozhodně se nemusí zužovat jen na problémové děti a děti z vyloučených lokalit. To je asi potřeba zmínit, protože to bývá velmi často chybný předpoklad například rodičů. Může se jednat o děti, které něco postrádají ve svém rodinném prostředí, nebo ve svém okolí. Většinou se jedná o nějaké vztahové deficity, chybí jim podpora nebo pozornost, rodiče mohou být často v práci a dětem pak může chybět potřebný kontakt. Myslím si, že to je ta věc, která tu všechny klienty spojuje. Dostávají potřebnou pozornost od pracovníků, kteří se snaží reagovat na jejich potřeby.

Mohla bys mi popsat, jak se snažíš přistupovat ke klientům?

Jsem hodně introvertní, poklidnější. To se pak odráží v celkovém mém životě, byla jsem taková už v dětství. Vážím si toho, co mám a snažím se přistupovat v klidu i k druhým. Snažím se jít po tom hezkém a pozitivním. Vždy jsou v životě negativní situace, ale snažím se na ně nemyslet. A s tím se snažím přistupovat i ke klientům.

Nakolik je kompatibilní introvertní povaha a práce s dětmi?

Myslím, že děti vycítí, že je člověk klidný. Mohou se potýkat s tím, že život kolem nich je chaotický a nejistý. Já jim chci dát jistotu. Přistupuji k nim s větší rozvahou, což nemusí z jejich okolí znát. Některé děti ani neznají klidný přístup. Neustále na ně někdo zvyšuje hlas a nedají si s ním práci. Může to pro ně být příjemná zkušenost. Stejně respektující přístup chci mít i u svého dítěte. Snažím se takhle fungovat i ke kolegům a v osobním životě.

Vycítí podle Tebe děti také to, jaké vztahy máte s kolegy v týmu?

Jak se týmy obměňují, tak ty vztahy se musí neustále budovat a je to práce na týmovém duchu, která nekončí. Děti jsou mnohem více citlivé a vnímavé a vnímají tu týmovou dynamiku mnohem víc, než si myslíme. Vycítí jakoukoliv neshodu mezi pracovníky. I když se pracovníci snaží chovat profesionálně a nedávají na sobě nic znát. Děti naopak velmi jednoduše poznají, když jsme pozitivně naladění, vycítí to.

Co Tě na této práci nejvíce motivuje?

Je toho spousta. Už ta prvotní motivace je to, že sem klienti vůbec chodí. Lidé z mého okolí se mě ptají, jak je možné, že sem děti chodí. Proč by chodily dobrovolně do prostoru, kde mají další pravidla? A když se nad tím takto zamyslím, tak už jen to, že k nám klienti rádi docházejí, je pro mě velká motivace. Také mě těší zpětná vazba od klientů, zejména ta spontánní. Například když najednou začnou mluvit o vzpomínkách, co tu zažily a co se jim líbilo. Nebo jaký pracovník jim s čím pomohl.

Jaké aktivity máte s klienty nejraději?

Mám moc ráda veškeré nadstavbové aktivity. Bavily mě „přespávačky“ a příměstské tábory. Vytváří se navíc další vzpomínky, kterými poté v Klubu s klienty žijeme. Vidím na nich, že je to pro ně obrovské zpestření jejich života.

Co je na této práci pro Tebe nejtěžší?

Asi nemít velká očekávání. U dětí někdy máme představu, jaké velké kroky zvládnou a co všechno s nimi můžeme udělat. Ale musíme si uvědomit, že jakýkoliv krůček dopředu je velkým krokem. I když je to třeba někdy krok zpět, je nutné to nevzdat. Například v terénním Klubu jsme se setkali s klientkou, která byla velmi uzavřená a málo se projevovala v kolektivu. U ní byly krůčky velmi pomalé a pokrok jsme zaznamenali až v průběhu několika let.

Také jsou někdy velmi těžké lidské příběhy, které si k nám klienti přináší. Občas se stává, že situace dojde až do bodu, kdy se nacházíme na hranici ohlašovací povinnosti, kdy si vyhodnocujeme situaci a musíme projít nelehkými kroky tak, abychom maximálně podpořili daného klienta. Myslím si, že takové situace jsou náročnější i pro samotné pracovníky.

Co bys vzkázala kolegům a co budoucím klientům?

Kolegům asi to, aby do práce chodili rádi. Aby se jim dařilo sem chodit s takovým úsměvem, s jakým sem chodí doposud a aby si našli chvíle nebo činnosti, které je budou naplňovat. Přála bych si, aby tu byli spokojení.

Budoucím klientům a jejich rodičům bych vzkázala, aby tu našli to, co potřebují. U rodičů bych si přála, aby měli informace, které potřebují k tomu, aby jim to nebránilo sem dítě pouštět, a aby Klub neměli nějakým způsobem zaškatulkovaný.