Příběh mediátorky Jany

Jak se to stalo, že jste se ocitla v Diakonii Západ a jak dlouho už tu s námi jste?

Žila jsem v Praze, vystudovala grafickou školu, pracovala v nakladatelství a poté dlouho v reklamě. Následovala cesta do Ameriky, kde jsem o mediaci slyšela poprvé a velmi mě to zaujalo. V práci pro nadnárodní reklamní agentury přišlo pracovní vyhoření. Ten sled událostí si přesně nepamatuji, ale vím, že jsem se poté začala vracet sama k sobě, přemýšlela jsem nad tím, co bych vlastně chtěla dělat. Přestěhovala jsem se na venkov, a protože už moje babička byla sociální pracovnice, dodělala jsem si vysokou školu se sociálním zaměřením a chvíli jsem dělala pečovatelku a pro Fond ohrožených dětí. Když už moje děti trochu povyrostly, asi v roce 2016 jsem se rozhodla pro práci v Diakonii Západ, kde jsem jako sociální pracovnice jezdila do rodin, které se ocitly v různých náročných životních situacích. To, že jsem se tu velmi rychle začala cítit dobře, bylo především dílem kolegy, ke kterému jsem nastoupila do týmu v Domažlicích. Měli jsme i s další spolupracovnicí úžasný tým. Díky Diakonii jsem absolvovala mediátorský kurz a již 2 roky pracuji s rodiči ve sporech o děti, což mě naplňuje.

Co chcete při Vaší práci předávat klientům?

Pro mě je velmi důležité navázání vztahu, připojení se ke klientovi a moje autenticita. Chci, aby ze mě bylo patrné, že mi na klientech záleží. V jejich složité situaci jsem vždy angažovaná a chci, aby se někam posunuli. Tím, že jsem si také sama prošla rozvodem, vím, jak se rodiče cítí a kde zrovna jsou, když mi něco popisují. Někdy je moje vlastní zkušenost uklidní. Věřím, že jim mám co předat, ale potřebuji získat jejich důvěru a musí tomu dát šanci.

Naše společná setkání většinou začínají tak, že je klientům u soudu nebo na OSPODu (sociálce) doporučeno nebo dáno za povinnost, aby začali Archu navštěvovat. Ta setkání bývají daná usnesením v délce 3 hodiny týdně po dobu 3 měsíců, což není úplně málo i vzhledem k jejich pracovnímu vytížení. Častou otázkou bývá: „Kolikrát sem doopravdy musím jít?“. V tu chvíli s nimi soucítím a vím, že podívat se do sebe není úplně příjemné, natož to dělat takto často a tolik hodin. A už vůbec to nechtějí dělat před někým, s kým jsou zrovna v procesu rozvodu. Mým úkolem je „svlékat je“. Lidé si hrozně brání svou slupku a nechtějí ztratit tvář. Snažím se pojmenovávat jejich pocity a zrcadlit je.

Na začátku naší spolupráce po klientech chci, aby si stanovili cíl naší spolupráce – jednoduše aby do smlouvy napsali to, co vlastně od mediace čekají. Všichni se chtějí nakonec dohodnout, žít dál bez soudů a konfliktu, proto dohoda bývá cílem. A k tomu pak na všech setkáních směřujeme. Čím dříve najdou společnou řeč v zájmu svých dětí, na které je často odkazuji, tím méně společných setkání budou absolvovat.

Také je učím v rámci poradenství dobře spolu komunikovat, aby se vyhnuli konfliktu a jak mluvit s dětmi o rozvodu a druhém rodiči.

Jak ta společná setkání probíhají?

Mediací se účastní oba rodiče. V některých případech se stává, že se s klienty sejdu jednotlivě, protože mezi čtyřma očima se dokáží více otevřít. Když se pak sejdeme zase všichni dohromady, mám daleko lepší představu o celé situaci. Často se ukáže, že například agresivní chování jednoho z rodičů je spíše aktem zoufalství, než snaha ublížit. Pomocí aktivního naslouchání se oběma rodičům snažím toto jednání vysvětlit. Také se mi osvědčilo se zaměřit na to, aby si každý byl schopen přiznat svůj podíl viny na tom, co se stalo. Protože když to člověk udělá, úplně jinak se začne chovat k tomu druhému. Uvědomí si, že je také nedílnou součástí společného příběhu. Když například otec křičí v mediaci na manželku, že ho podvedla a že ho zradila, ptám se, jak se to mohlo stát, co této nevěře předcházelo. Nevěra se nikdy nestane jen tak z ničeho.

Nekouzlím, oba propojuji v jejich společných potřebách a zprostředkovávám pochopení jejich rozdílných důvodů, zájmů, záměrů, což je nezbytnou součástí celého procesu. Jde také o to, v jaké fázi rozvodu klienti jsou, a pokud jsou tam velké emoce, nebývá to snadné. Hodně setkání je pak o odfiltrování těchto emocí. Rodiče se při setkáních musí dostat „ze srdce do hlavy“. Někdy to jde lépe, někdy to jde hůř a někdy to nejde. Já nejsem terapeut, ale mediátor. Společné předměty jednání – to, co vlastně chtějí – a jejich hledání a nalézání řešení poté ideálně vedou k dohodě mezi rodiči.

Často s klienty pracuji i tak, že do společné skupiny na Messengeru posílám různé odkazy na filmy, články nebo webináře, které vedou k pochopení, proč a co se děje, aby lépe rozuměli sami sobě i druhému. Když rodiče ještě bydlí společně, doporučuji i dívat se společně, pokud je to trochu možné.

Dopadnou někdy případy dobře?

Co je dobře? Za mě je v mediaci dobře, že se rodiče vyslechnou, pochopí a najdou řešení tak, aby se dětí nedotýkal jejich konflikt, kterého jsou přímo nebo nepřímo svědky.

Stalo se mi, že jsem zjistila, že se rodiče, kteří byli ve velkém konfliktu a roky spolu nežili, stále milují. Seděli tu přede mnou a já jsem se jich zeptala: „Vy dva se milujete. Proč jste od sebe?“ No a nyní to zkouší znovu a lépe.

Říká se, že  jen asi 2 z 10 párů jsou opravdu na rozvod. S ostatními by se dalo pracovat tak, aby se rodina nerozpadla, kdyby se přišli včas někam poradit. Nikdo nás vztahy ani komunikaci předtím, než založíme rodinu, neučí.

Sympatizujete s jedním z klientů více, než s druhým?

Ne, k oběma se snažím přistupovat stejně, být úplně nestranná. Jeden z klientů má vždy tendenci se stavět do role oběti. Já se ho ale z této role snažím dostat a především se dívat dopředu na uspořádání věcí příštích. Minulost totiž nezmění. A mohou změnit postoj a chování své, ne toho druhého. Ten druhý se dříve či později většinou připojí.

S jakými emocemi od Vás odchází?

Někdy odchází zklidnění, jindy je hezké vidět ten „AHA efekt“, kdy si třeba partner uvědomí, že je to jinak, než jak si myslel. Ale stále je tu důležitý fakt, že nemůžete nikoho nutit se dohodnout. Oni musí sami chtít. Když se nechcete dohodnout, jděte k soudu a nechte někoho třetího rozhodnout o svém životě. To mi nedává smysl. Pokud to jen trochu jde, o svém životě bychom si měli rozhodovat sami, protože jen my dobře víme, jaké to partnerství je nebo bylo, jací jsme lidé a jak a s kým se naše dítě cítí dobře. Rodiče by neměli primárně nechat rozhodovat někoho jiného za ně, ale raději by se měli zodpovědně snažit dospět k dohodě. Když pominu finanční náročnost a často několikaletou délku soudních tahanic.

Co Vás při práci motivuje?

Mě motivuje vidět posun u klientů. Ve vnímání nebo to, že si něco uvědomí. Baví mě vidět to, jak začínají být lidé vědomí. Přichází jako nevědoucí a postupem času vidí věci jinak. Ve vztazích si musíme uvědomit, co nám chybí a jak to říct partnerovi. Když mu to neřekneme, nemá šanci se to dozvědět. Já se třeba u klientů snažím pracovat s konkrétními metaforami, aby to všechno nebylo moc abstraktní. Například jim řeknu: „On je medvěd, ale Vy na něj mluvíte písk, písk místo brum, brum.“ Musí se naučit mluvit tak, aby to ten druhý pochopil. V jeho jazyce.

Čeho si na Diakonii Západ nejvíce ceníte?

Máme dobré zázemí, zastřešuje to kvalitní šéf – ředitelka Lucie, která má hodnotu sama o sobě. Já mám vždy snahu o to, aby naše práce „fungovala“ a u naší ředitelky Diakonie Západ vím, že to má stejně a že jí na tom záleží. Když něco dělám, musí mi na výsledku záležet, vidět v tom smysl, a to máme asi společné. Jsem také ráda, že mám od vedoucí Archy hodně volnou ruku a díky mediátorským intervizím, které jsme nedávno zavedli, zároveň i podporu a oporu. A také musím zmínit svou skvělou mladou kolegyni v Domažlicích i nový tým kolegů v Plzni.

Co byste chtěla vzkázat případným zájemcům o Vaši službu?

Aby si věřili, že když se chtějí v zájmu dětí dohodnout, tak to zvládnou. Mají to ve své moci. Že kdo chce, najde si způsob, a kdo nechce, hledá důvod. Nedělají to kvůli tomu druhému, ale pro sebe a pro své děti. A hlavně že i malý krůček dopředu např. v podobě toho, že se rodiče opět začnou zdravit, může mít časem obrovský výsledný efekt a přínos. Na rozdíl od soudních tahanic a bojů za pomoci právníků, si tak svůj další život s dětmi vytvoří sami. Je smutné, že když se chtějí lidé rozejít, napadne je soud a právník, místo toho, jak to udělat, aby se všem i po rozvodu (rozchodu) hezky žilo a vyšli si vzájemně v zájmu dětí vstříc.