Příběh pana Ondřeje

Kdy se poprvé zjistilo, že s bratrem něco není v pořádku?

Když se problémy objevily, byly mi 4 roky. O pár let později jsem si začal uvědomovat, že něco asi není v pořádku. Postupně jsem byl sžitý s tím, že to tak je a začal jsem to tak i brát.

Jaký jste měli od malička vztah?

Bylo to, jako když máte dva bráchy. Pořád jsme se šťouchali a prali o to, kdo s koho. Byla tam ta klasická řevnivost, ale s postupem času jsem si uvědomoval, že to už nejde, protože je jiný. To pouto tam ale pořád zůstalo.

Jak jste postižení člena rodiny vnímal jako dítě?

Tenkrát to ve společnosti mezi dětmi to nebylo dobře nastavené. Když jste měli postiženého sourozence, nebylo to bráno jako něco normálního. Zpočátku to bylo na ZŠ občas těžké, sem tam si člověk něco vyslechl, ale v té době mi to asi nedocházelo. Řekl jsem si, „jsou to děti“. A děti řeknou vše narovinu. Už si to moc nevybavuji, ale vím, že když jsem poté šel na střední, tam už to takový problém nebyl.

Určitě nás to jako rodinu tenkrát ovlivnilo, protože má člověk bráchu, který je „jiný“. Věděl jsem, že nemám standardního sourozence.

Jak to bylo se vzděláním?

Nejdřív bratr chodil do pomocné školy, dnes se to nazývá speciální škola. Navštěvoval ji cca do 16 let a poté se hledalo, co dál. V té době nebyla nabídka služeb tak velká, jako tomu je dnes. Rodiče našli Stacionář Človíček, který nově vznikal, tak jsme toho využili. To bylo někdy kolem roku 2004. V Plzni to bylo relativně dobře dostupné v rámci MHD. Brácha si tam časem zvykl a našel si kamarády.

Takže to rozhodování, kam bratr půjde, šlo tehdy úplně mimo Vás?

Já jsem v té době studoval vysokou školu, ale samozřejmě jsem rodičům s péčí vypomáhal, například jsem vyzvedával bráchu ze stacionáře. Před pěti lety jsme se museli potýkat se situací, kdy nám odešla máma. Tehdy jsem se rozhodl, že převezmu opatrovnictví. Brácha nyní bydlí u mě.

Jak vypadá Váš běžný den?

Ráno ho odvezu cestou do práce do Človíčka, tam má během dopoledne své aktivity, po práci ho vyzvednu. Doma jsou na pořadu dne běžné domácí práce, do kterých se ho snažím zapojit, i když je to někdy trochu problém. Poté má nějakou volnočasovou aktivitu, je to ale těžší a těžší (smích). Když člověk vstává brzy ráno, moc dlouho neponocuje. Takže naše aktivity přesouváme hlavně na víkendy nebo letní prázdniny, kdy jezdíme na výlety.

Jak myslíte, že se to stane, že někdo začne pomáhat druhým?

Myslím, že to má každý v sobě – pomáhat někomu druhému. Jde o to, jak moc to v sobě člověk potlačuje. Ten, kdo chce pomáhat, tak pomáhá. Záleží na situaci. Takže myslím, že pokud chce někdo pomáhat druhým, tak to má v sobě nebo má osobní zkušenost a tím pádem je empatický.

Vzhledem k tomu, že jste učitelem na základní škole, máte k pomáhání lidem také blízko?

Ano, já jsem ze školy zvyklý být tolerantní a většinou se žákům samozřejmě snažím pomoci. Nelámu nad nimi rychle hůl a snažím se tedy pomáhat v rámci mého zaměstnání. Mimo práci na to moc času bohužel není, protože se musím starat hlavně o bratra.

Co Vás nejvíc motivuje?

Motivuje mě to, že zítra je také den a že zítra také vyjde slunce. To, co se nepovedlo dnes, se možná zítra povede. Jeden neúspěch neznamená, že by to člověk měl vzdávat.

Kdybyste měl bratra popsat několika slovy, jak byste to udělal?

Navenek kliďas, který si ale dokáže postavit hlavu. A když si ji postaví, je to někdy velký oříšek. Ale většinou mu časem dojde, že tudy cesta nevede, tak se poté snaží prosadit jinak. Asi v něm občas něco vře, ale nedává to moc najevo.

Co je pro Vás každý den to nejtěžší?

Skloubit volnočasové aktivity s prací a péčí o bráchu. Člověk někdy musí být déle v práci, tak musím řešit vyzvedávání.

Co považujete jako to nejdůležitější, co se Vám v životě stalo?

Člověk hodně vzpomíná na dětství, byl to život bez starostí a bez závazků. S věkem přibývaly starosti. Ale takovým tím předělem bylo dokončení studia a vpuštění do normálního života. Dokud člověk studoval, tak měl podporu rodiny, poté se musel jsem postavit na vlastní nohy.

Slyšela jsem, že Petr před pár lety zkoušel práci pro osoby se zdravotním znevýhodněním v Kačabě. Co pro něj tato zkušenost znamenala?

V Kačabě byl na bráchu až moc velký řád a vydržet tam celou směnu na nohou bylo pro něj skoro nemožné. On by vydržel hodinu dvě pracovat v kuse, pak by potřeboval pauzu. I přes to, že práce v bistru nevyšla, nyní směřujeme aktivity k tomu, aby byl co nejvíce samostatný. K tomu využívá službu Jdeme dál, ve které ho učí samostatně cestovat a jiné praktické dovednosti do života. V rámci těch nácviků dopravy s ním třeba nejedou přímo ve stejné tramvaji, ale jedou hned tou další. Řeší s ním také finance. Člověk teď nemá odvahu ho vypustit „do světa“, chci, aby byl připravený.

Jaké máte vztahy se zaměstnanci Človíčka?

Já s nimi tak často nepřicházím do kontaktu, ale myslím si, že ve své práci vidí poslání. Mají do toho chuť, dělají to dobře a je to vidět. Když člověk dělá svoji práci s kapkou poslání, tak to jde líp. Vidím tam i paralely k povolání učitele. Učitel, který chce být dobrým učitelem, to musí brát také alespoň částečně jako poslání.

Co byste doporučil lidem v podobné situaci, ve které se nacházíte Vy?

Jsou tu organizace, které jim umí pomoci a že na to nejsou sami. Dobré je, že každá ta služba je individuálně nastavena, každý si najde něco, co mu bude vyhovovat a to, co aktuálně potřebuje. Rozhodně je z čeho vybírat. Také bych jim řekl, že všechno zlé je pro něco dobré. A že tu kolem nich jsou i lidé, kteří pomoc našli, a může to být pro ně dobrým vzorem. Všechno je řešitelné.