Příběh paní Evy

Co je nyní stěžejním tématem u Vás v Jubilatě?

Když bych měla shrnout to, co teď nejvíce rezonuje v naší práci, tak je to lítost nad tím, v jaké situaci se senioři ocitli. Nejen, že jsou tou nejkřehčí rizikovou skupinou, jsou už přes rok izolováni a je pro ně velmi těžké se vypořádat se samotou, ale zároveň mnohdy ani nemají přístup k informacím, pokud například nemají rodinu, která by jim poskytla přístup na internet. Je pro ně tedy náročné se zorientovat v rozdílných názorech na současné otázky, ať už je to očkování, koronavirová pandemie a podobně.

Když si k Vám někdo přijde zkusit pracovat se seniory, co ho nejčastěji na práci překvapí?

Většina lidí si práci se seniory idealizuje, ale je to velmi náročná činnost, kdy je nutné zajišťovat například hygienu klientů, což si někteří zájemci o tuto pozici nedovedou představit. Zájemci také často mívají problém vyrovnat se tím, že navážou s klientem nějaký vztah a ten člověk poté zemře. To je ale věc, se kterou mají mnohdy problémy i zaměstnanci, kteří tu pracují spoustu let. Sice si snažíme držet profesionální odstup a ke klientům osobně výrazně nepřilnout, ale jsme také jen lidi a smrt vždy neseme těžce.

Jak v kolektivu zpracováváte, když Vám klient takto odejde?

Hodně se o tom snažíme mluvit. Řešíme to také během supervizí, které nám velmi pomáhají se vypořádat se situacemi, kdy potřebujeme slyšet názor někoho objektivního, kdo má na věc nezaujatý náhled „zvenčí“. Loni na podzim nám zemřelo během krátké chvíle několik klientů, to tady ta atmosféra byla smutnější a museli jsme se s tím vyrovnat. Nejhorší jsou pro nás situace, kdy nám například klient řekne, že by si strašně přál zemřít, ale nejde mu to. Je mu třeba hodně přes 90 let, má táhlé zdravotní problémy a je na to sám. Na nás je pak přivést ho na jiné myšlenky, něčím ho potěšit a motivovat  k tomu, aby tu s námi ještě chtěl pobýt a viděl v tom smysl. Můžeme také využít možnost promluvy s naším diakonickým farářem.

Zmínila jste supervizi. Co to vlastně je, jak často ji podstupujete a k čemu slouží?

Vychází to většinou 1x za dva měsíce. Sejdeme se s dlouholetými externími pracovníky, kteří nám pomáhají na vybrané situace nahlížet tak, abychom vše vyřešili korektním způsobem. Pro nás je velmi důležité, abychom s klientem a s jeho rodinou jednali jako se sobě rovnými partnery a občas přijdou chvíle, kdy si v komunikaci nevíme rady, nechceme se stavět na stranu klienta nebo jeho rodiny a je potřeba věc vyřešit objektivně. V tu chvíli je tu pro nás supervizor.

Jak se to stalo, že jste se ocitla v Diakonii Západ? Jak dlouho už tu s námi působíte?

Diakonie Západ je mým teprve druhým zaměstnáním, působím zde pátým rokem. Předtím jsem pracovala patnáct let v technologickém průmyslu, kdy jsem plánovala výrobu. V práci jsem poté začínala pozbývat smysl a věděla jsem, že to „není ono“. Zároveň jsem měla už od malička potřebu pomáhat lidem, chtěla jsem být zdravotní sestřičkou, ale rodiče si to nepřáli. Rozhodla jsem se tedy, že si ve 35 letech dodělám potřebné vzdělání a nastoupila jsem do Diakonie Západ. Studium jsem najednou začala brát velmi vážně, protože se ukazovalo, že spoustu věcí z teorie lze spojovat s praxí a ten přístup ke škole je pak úplně jiný, než když studujete v 18. To mě těšilo a bavilo a bylo to něco úplně nového. Práce mě nyní uspokojuje a k pomáhání druhým vedu i svou starší dceru, která pravděpodobně půjde mým směrem.

Jaké je podle Vás hlavní poslání, které chcete denně předávat klientům?

Každý klient je svébytnou osobností a má nějaká specifika. Na nás je tedy neustále pilovat způsob pomoci, kterou poskytujeme a být flexibilní, a to i u klientů, se kterými pracujeme už dlouhou dobu. Snažíme se přizpůsobit klientovi řešení „na míru“. Když bych zmínila nějaký příklad, tak se občas stane, že vidíme u klienta, ke kterému dojíždíme do jeho domu, že je už spoustu let sám, zhoršuje se jeho zdravotní stav, mívá deprese ze samoty a že už pro něj není vhodné, aby zůstával od odpoledne do rána sám ve svém domě, protože může upadnout a někde ležet i několik hodin, než se k němu někdo dostane a pomůže mu. V tu chvíli si musíme uvědomit, že klient potřebuje trochu jiný typ péče a snažíme se s ním a s jeho blízkými, popř. s jeho opatrovníkem, společně najít vhodné řešení tak, aby s ním bylo nakládáno se vší důstojností a byl brán v potaz jeho názor na to, co by upřednostňoval.

Co Vás při práci nejvíc motivuje?

Určitě jsou to pochvaly od klientů a jejich spokojenost. Někdy nás věty „co bychom bez vás dělali“ nebo „jsme moc rádi, že vás tu máme“ nabijí do další práce víc, než cokoliv jiného. Často se nám stává, že nám například rodina klienta zavolá a poděkuje nám za to, co děláme, a donesou nám bonboniéru nebo pošlou k vánocům PFko. Jsou to drobnosti, ale nás to neuvěřitelně potěší.

Čeho si na Diakonii Západ nejvíce ceníte?

Já si vážím vůbec té možnosti zde pracovat. Teď nemluvím o těch klasických benefitech, ty jsou samozřejmě skvělé, neustále se zde můžeme například odborně vzdělávat, ale jde mi spíš o to vycházení vstříc v osobním životě. Když máme nějaké potíže, třeba potřebujeme být doma s dětmi, jsou velmi vstřícní a jde jim o nás jako o člověka. Sama jsem se ocitla před nějakým časem v kritické životní situaci. Dostala jsem ze strany organizace velkou pomoc (právní, psychologickou i finanční). Toho si dodnes moc vážím a chtěla bych za to i teď zpětně vedení poděkovat. Když je člověk spokojený v osobním životě, podává pak i v té pracovní oblasti daleko lepší výsledky, což v Diakonii moc dobře ví. Dále si moc cením i toho, že i přes to, jak jsme velká organizace, jsme v úzké a pravidelné spolupráci s vedením. Máme tzv. Spanilé jízdy, kdy za námi v době adventu přijede paní ředitelka a její zástupkyně a zároveň máme možnost se sejít celá Jubilata dohromady.

Co byste chtěla vzkázat zaměstnancům Diakonie Západ a co případným zájemcům o službu?

Členům mého týmu bych chtěla moc poděkovat za jejich dobrou práci, protože vše ustáli a ničeho se nebojí. Přeji všem zaměstnancům hodně sil. Našim budoucím klientům vzkazuji, že s nimi budeme za každých okolností jednat jako se sobě rovnými a s respektem, budou pro nás partnery a nemusí se u nás ničeho bát.