Příběh paní Jany

Kdy se začal psát Váš příběh s Archou?

S panem Patrikem Drábem (pozn. Diakonie Západ: s psychologem a psychoterapeutem Archy) spolupracuji už přes rok. Mám čtyři děti se třemi tatínky, což s sebou bohužel přineslo nějaké třecí plochy, které jsme museli začít řešit.

Nejstarší dvě děti mám z prvního manželství, rozvod probíhal dohodou a dohodli jsme se i v následné péči o naše děti. Třetí dítě mám s partnerem, který s námi zkoušel po narození dcery žít, ale nefungovalo to. Od narození ji však navštěvoval, později si ji brával k sobě a já tomu nechávala volný průběh. Byla jsem ráda, že jako otec funguje. Ale nakonec se stávalo, že u něj holčička přes svůj útlý věk byla často více, než doma. Bez toho, abych předem věděla, kdy se zase vrátí nazpět. U otce sice měla vše, co potřebovala, ale často se jí stýskalo a zřejmě následkem toho začala mít poruchy spánku, kdy pak doma několik dní po návratu od otce ze spaní křičela a skřípala zuby, z toho bylo vcelku zřejmé, že jí toto volné nastavení péče nesvědčí.

Jak jste to řešila?

Chtěla jsem se s jejím s otcem dohodnout na nějaké pravidelnosti, aby měla režim, který by pro ni nebyl tak stresující, ale to se nesetkalo ze strany otce s pochopením. Došlo ke konfliktu, otec podal žádost o svěření do jeho péče a skončili jsme u soudu. Od soudu nás pak poslali na rodinné terapie právě do Archy. Terapie pro mě byly velmi náročné, nerada na ten čas vzpomínám. Bylo náročné se potkávat v tomto našem rozpoložení a absolvovat to celé spolu, myslím, že pokud by se s klienty pracovalo více odděleně a pracovalo se zejména na vztahu těch dvou lidí tak, aby získali opět aspoň částečně důvěru jeden k druhému, bylo by to možná snazší. 

Co zpětně vnímáte jako nejvíce pozitivní na rodinné terapii?

 Byli jsme vedeni k tomu, abychom se  namísto vnímaných křivd zaměřili na to, co je dobré pro společné dítě. Přišel jeden moment, kdy jsem cítila, že se dohodneme, a to, když jsme dostali za úkol zakreslit na tabuli, jak by si každý z nás představoval týdenní režim péče o dceru. To už vypadalo trochu jako spolupráce nás dvou rodičů na optimálním řešení pro naše dítě. Teď, když s bývalým partnerem máme vše vyřešené a bavíme se o celém tom procesu zpětně, shodli jsme se na tom, že jsme se báli jeden druhého. Já jsem se bála, že mi vezme dceru a on se bál, že mu nedovolím se s ní vídat. Přitom já jsem věděla, že on se k ní chová skvěle a že samozřejmě chci, aby se s ní dál vídal, jen jsem tomu chtěla dát nějaké hranice a pravidelnost. Ale bohužel jsem se nejspíš projevovala tak, že měl strach, aby ji vůbec vídat mohl, což vidím až teď s odstupem. Byli jsme na sebe strašně naštvaní a úplně jsme se nenáviděli.

V těchto chvílích je ale dobré připomínat si, že to je pořád váš bývalý partner a zkusit naslouchat tomu, jak by si to přálo především dítě. Naše věc nakonec skončila po čtyřech sezeních, partner ustoupil ze svých požadavků a souhlasil s tím, že holčička bude nadále v mé péči a jemu bude upraven režim návštěv. Kromě terapeutů z Archy odvedli svou práci také právníci. Ale mám pocit, že nám to ze zdraví vzalo tak rok života. Dnes péče ze strany otce probíhá opět podle toho, jak se dohodneme, ale nově je tu čeho se chytnout v případě, že by to přestalo fungovat.

Vše probíhalo v době, kdy už jsem prožívala nové manželství a mateřství s nejmladším synem. Ani tento vztah nevydržel, kdy rozvod i péče o společného syna byly opět vyřešeny vzájemnou dohodou.

Střetly se ještě někdy poté Vaše cesty s Diakonií Západ?

Časem se ale ukázalo, že budu potřebovat pomoci opět já sama, toho času v rozvodu, a to s úzkostmi a panickými atakami, které mne začaly trápit. Takže jsem se opět obrátila na Archu a nyní jsem v péči pana Drába.

Jak ty terapie probíhají?

Prakticky to vypadá jako rozhovor, otázkami mě terapeut navádí k tomu, co potřebuje slyšet, abych se posunula dál. V době pandemie jsme konzultovali  prostřednictví videohovoru a také probíhají telefonické konzultace, ale na kvalitě to neubírá. Terapie trvá vždy něco přes hodinu. Odvyprávím to, co potřebuji. Velmi ulevující je i jen to, že někomu můžete svěřit věci, které si běžně necháváte pro sebe, bez toho, aby ten, kdo naslouchá, vaše jednání jakkoliv hodnotil. Nově si píšu deník, který mám s terapeutem sdílený, on si ze zápisků vybere to, co je pro něj zajímavé a na co se spolu můžeme zaměřit.

Co do deníku zaznamenáváte a jak často?

Píšu si všechno, co mě napadne, frekvenci nemám určenou. Přispívám tam, kdy chci. V zápisech je tak přesně vidět, kdy tu náladu mám a kdy ji nemám. Neustále se to mění a dá se z toho udělat zajímavý výstup. Teď mám úkol si psát vše, co mi ten den udělalo radost. Vše, z čeho cítím, že mi zvedne náladu. Člověk je někdy překvapený, jaké to mohou být maličkosti.

Po všech zkušenostech, které jste za život nasbírala – co myslíte, že je pro rodinu nejdůležitější?

Prvotní je vztah dvou lidí. Jejich vzájemná shoda je, myslím, základní pilíř fungující rodiny, bez ohledu na to, zda jsou biologickými rodiči dětí či nikoliv. Kdybych teď měla něco dělat znovu a lépe, určitě bych si nastavila jasné hranice ve svých vztazích a víc bych komunikovala. To je, domnívám se, pro partnerství zásadní. Zpětně vidím, že například věci, které jsme v prvním manželství nepřekonali, bych dnes zvládla mnohem snáz. V partnerském vztahu je dobré včas rozpoznávat signály, které nás varují. Věřím, že každý člověk má v sobě nějakou kontrolku, která se rozsvítí ve chvíli, kdy tam něco není v pořádku. Jen se musíme naučit ji poslouchat a včas tyto záležitosti podchytit a společně řešit, pokud to ještě jde.

Vždy jsem šla ze vztahu do vztahu, teď se učím být sama. To je někdy náročné, ale zároveň velmi důležité. Naučit se žít sám se sebou, spoléhat se na sebe samu a dokázat být sám za sebe spokojený. Pak máme, myslím, šanci lépe zvládat náročnost partnerských vztahů.

Co byste mohla říct o zaměstnancích Diakonie Západ?

Setkala jsem se s vedoucí Archy, paní Macháčkovou, která společně s panem Drábem vedla naši rodinnou terapii, ale v pravidelném kontaktu jsem nyní již jen s panem Drábem. Pan Dráb je velmi empatický člověk a odborník, který hledá příčinu věci, díky společným terapiím jsem dnes, co se mých problémů týče, zcela jinde, než před rokem a odráží se to v mnoha aspektech mého života. Tímto mu velice děkuji za jeho vlídnou péči a spolupráci s ním mohu jen doporučit.

Vzkázala byste něco případným zájemcům o službu?

Aby se nebáli vyhledat odbornou pomoc, pokud se objeví problémy.  Aby, co se sporů o děti týče,  mysleli především na ně. Vše, co je mezi dospělými, se dá zvládnout, ale hlavně to nesmí odnést děti. Už to, že se rodina rozpadne, je pro ně šok a ztráta bezpečného přístavu. Mí rodiče se rozvedli po  36 letech, když už jsem byla dospělá, a i tak mě to velmi zasáhlo. Tím, že jsem chvíli pracovala ve školce, jsem měla přímou zkušenost s dětmi z rozpadlých rodin. Na dětech jste okamžitě mohli poznat, že se u nich doma něco děje. Na to musíme stále myslet. Nedělejme jim to ještě těžší.