Příběh paní Katky

Jak jste se ocitla v Diakonii Západ?

U mě je to tak, že jsem v Diakonii už od roku 2000, tehdy to ještě nebyla Diakonie Západ. Nastupovala jsem čerstvě po škole. Diakonie je tedy mým prvním a posledním zaměstnáním.

Proč jste se tenkrát rozhodla právě pro Diakonii?

V červnu jsem skončila VOŠku a byla jsem na úřadu práce. V Rokycanech se začal zřizovat Klub pro děti a mládež a někdejší ředitel Petr Neumann mě k tomuto budování přizval. Měla jsem vystudovanou sociální práci a prostě jsem chtěla pomáhat.

Kde se bere v lidech vůli pomáhat?

Vlastně nevím, protože v mé rodině jsem tak trochu za exota. (smích) Nemám v rodině nikoho z pomáhající profese, žádné doktory ani nikoho podobného. V lidech se to podle mě bere díky nějakému vzoru. Mě to prostě lákalo už od školy.

Jaké byly Vaše první dojmy z Diakonie?

Z lidí šla vřelost, upřímnost a takové lidské jednání. Brali mě jako partnera, jako sobě rovného, a to už od začátku. Bylo to budování něčeho nového, co tu doposud nikdy nebylo. Sháněli jsme kdeco a bylo to takové „hraní“. Nebyly žádné pořádné standardy sociální práce.

Pak se místní Klub dostal do povědomí romské komunity a přišel obrovský zájem těchto dětí. Když jsem se pak po mateřské vracela, už jsem šla rovnou do Poradny, která se v Rokycanech zakládala v roce 2007. Takže to byla už druhá služba, ve které jsem byla od jejího úplného začátku.

Jak moc se změnila Poradna za ty roky, co tu pracujete?

Po celou dobu jsem měla štěstí na spolupracovníky – vždycky to bylo strašně lidské a fajn. Co se týče klientů, tak ta škála je pořád pestrá, vějíř oblastí je pořád stejný, ale samozřejmě se to mění. Na příklad u dluhů je to tak, že v prvopočátcích přišel někdo, kdo je má a nebyl v exekuci a vyjednávali jsme s věřiteli. Psali jsme žádosti o splátkové kalendáře. Dnes jsou ty dluhové věci úplně v jiné fázi. Není problém, abychom tu měli dlužníka, který má 10–20 exekucí. S nimi pak jdeme například do oddlužení. V tom tu změnu určitě vidím a navíc se nám mění zákony, takže to musíme sledovat.

Hodně se změnilo za poslední dva roky to, že přibývá lidí, kteří nemají kde bydlet nebo mají nevyhovující bytové podmínky. Pronajímatelé s nimi jednají špatně a nerespektují občanský zákoník. Mnohdy se jedná i o mnohočetné rodiny s malými dětmi, které jsou nuceni žít na ubytovnách v naprosto nevyhovujících podmínkách.

Proč myslíte, že se společnost takto změnila?

Před těmi 15 lety se obrovsky otevřel trh s půjčkami. Lidé chtěli dosáhnout na vyšší životní standard, který viděli v reklamách, a zároveň probíhala masivní mediální masáž, kdy se propagovaly nebankovní subjekty. Hromada lidí ale paradoxně nedluží za televize, dovolené a vánoční dárky, ale často jsou to i matky samoživitelky, které nemají na nájem a vytloukají klín klínem. Matek samoživitelek přibývá. Stále vydáváme například potraviny a zařizujeme přes nadace potravinové balíčky pro děti. To se za poslední dva roky i díky COVIDu zhoršilo.

Co si z práce odnášíte?

To je různé. Mě na tom baví ta proměnlivost. Každý jednotlivý příběh je zajímavý. Někdy tu řešíme pozemky z roku 1975 nebo přijde paní, že se chce rozvést. Není to nic, co by mohlo zevšednět. Zároveň musíme být neustále ve střehu a vzdělávat se, protože přichází změny legislativy. Jsou dny nebo klienti, od kterých si odnáším fakt dobrý pocit, že ta práce je užitečná, že jsem jim nějak pomohla a jejich situace má nějaké řešení. Oni odchází, děkují a ví, co mají dělat. Také si ale odnáším myšlenky, že situace klienta je bezvýchodná nebo že on si svým chováním a jednáním nese svůj díl odpovědnosti. Také bývám rozhořčená.

Co ráda děláte ve volném čase?

Ráda čtu, trávím čas na zahradě nebo v přírodě.

Jaká povaha je podle Vás kompatibilní s touto prací?

Umět lidem naslouchat, nesoudit je a dát jim nějaký prostor v tom smyslu, že jim nesmíme říkat, co bychom na jejich místě dělali my. My jim vlastně nabízíme nějaké možnosti, ale to, co si klient nakonec vybere, nemusí být tou nejlepší volbou. Někdo je to i tak, že po nás chtějí například pomoc podat odvolání v situaci, která nám se zdá úplně nesmyslná. S tím se musíme poptat.

Jak myslíte, že je dobré lidem vštěpovat zodpovědnost, aby se do tíživých situací vůbec nedostávali?

Hodně tam podle mě funguje příklad. Moje děti vidí, že já chodím každý den do práce a že je to normální. Mají kapesné, tak se s tím učí hospodařit. Vědí, že nemají na vše, na co si ukážou a že si domů nekupujeme nějaké předražené věci a nejezdíme na drahé dovolené. Rodiny, které jsou celé na dávkách hmotné nouze, tak tam se to dědí z generace na generaci. To, co děti zažijí jako model, to přejímají. Je hrozně těžké to změnit a z bludného kruhu vystoupit. Ale je potřeba si říct, že normální je nebýt zadlužený. Lidé by měli být spokojení s tím, co mají. Ono stačí málo a mohou být šťastní.

Je něco, co byste ráda předala lidem kolem sebe?

Dvě věci – první je být ohleduplný vůči ostatním, rychle okolí neodsoudit a vnímat těžké situace ostatních. Myslet na druhé, nemyslet jen na sebe. Druhou věcí je být sám u sebe zodpovědný za to, jak žiji. Hodně slyším od klientů, že jim někdo něco udělal nebo že se někde něco stalo a že je to ovlivnilo, ale nevidí tam už tu vlastní odpovědnost za sebe. Někdy je nejlepší začít právě u sebe.