Příběh paní Petry a pana Tomáše

Jak se to stalo, že jste začali pomáhat lidem kolem sebe?

Paní Petra: Stále vlastně někomu pomáháme, nemělo to nějaký konkrétní začátek. Neděláme to plánovaně. Pomohli jsme třeba kamarádce, která náhle zůstala sama s vnučkou a nebyla na tom v prvních chvílích finančně dobře, manžel jí objednal dřevo na topení, jiné jsme přispěli pro holčičku na zahraniční léčbu nehrazenou pojišťovnu a speciální kočárek. Povětšinou jsme pomáhali našim přátelům, kteří byli samoživitelé nebo měli jiný problém a nemohli například vydělávat. Když si pak má kamarádka hledala práci, šla do Domova Radost a my jsme tam začali pracovat s ní jako dobrovolníci. S klienty jsme jezdili vypomáhat na výlety, na víkend jsme s nimi byli na faře, na horách nebo jsme pomáhali i finančně, když bylo potřeba. Často naše dcery i syn přiložili ruku k dílu. Syn třeba pomáhal vymalovat, dcery pak uklidit.

Kde se u Vás vzala vůle pomáhat?

Paní Petra: Přijde nám to naprosto přirozené. Nějak to v hlavě neřešíme, není to cílené. Moje maminka je zdravotní sestra, takže to byla i její cesta, ale i přesto bych neřekla, že pomáháme přímo díky výchově.

Pan Tomáš: Já jsem vždycky cítil, že to mám udělat. Dělám to proto, že existuje síla, která mi říká, abych to udělal. Když bylo něco potřeba udělat, prostě jsem to udělal. Nemám potřebu o tom někomu říkat a nevidím v tom jakoukoliv zištnost. Myslím si, že všichni pocházíme z jednoho zdroje, že existuje harmonie a jednota, lidé si to ztěžují svými strachy a vše si komplikují.

Paní Petra: Je to, jako když plujete řekou a najednou někdo pluje na chvíli s vámi nebo vedle vás. Všichni lidé jsme dohromady jednou hladinou a my jednotlivci jsme pouze kapičkami, které vystupují a zase zpátky splývají s oceánem.

Když zrovna nepomáháte svému okolí, kde pracujete?

Paní Petra: Já jsem byla doma s dětmi a manžel dělal kariéru, dnes pracuje z domova, a tak jsme spolu.

Pan Tomáš: Odešel jsem před 8 lety z vysoké manažerské pozice z hodiny na hodinu. Už jsem to prostě dál nemohl dělat. Dnes dělám sám na sebe, peníze nejsou všechno. Pracuji z domova a mám klid. Je jedno, jestli bydlíte ve vile nebo jezdíte ve Ferrari, ale důležité je to, že můžeme být spolu. To se nám splnilo. Jsme spolu 24 hodin denně. A vyhovuje nám to.

Slyšela jsem, že hodně cestujete. Jaké největší dobrodružství jste na svých cestách zažili?

Pan Tomáš: Byli jsme v Egyptě u pyramid a manželka mě fotila u velblouda, který ležel v písku. Majitel velblouda mi řekl, že si mám na něj vylézt, že z toho budou hezčí fotky. Tak jsem na něj vylezl, on na něj naskočil za mě, plácnul ho po zadku a jeli jsme několik kilometrů do pouště. Nám ale za chvíli odjížděl autobus. Jeho to nezajímalo, prý se musím vyplatit, jinak mě zpátky neodveze. Na krku jsem nosil kapsičku, ve které jsem měl všechno uložené, a tu naštěstí neviděl. V kapse jsem měl klasickou peněženku, tu jsem mu musel dát, a tam jsem měl jen 5 EUR a 100 Kč. Byl hrozně zklamaný, vzal si peníze a odvezl mě zpátky. Přijeli jsme v ten moment, kdy odjížděl náš autobus.

Co byste mohli říct o Domově Radost?

Paní Petra: Já to v Domově Radost miluju. Pro mě je to takový malý svět, který je samostatný, všechno je tam jinak. Někdy se mi strašně špatně vracelo do toho „normálního“ světa. Jednou se mi stalo, že jsem se vrátila domů a soused se zlobil, že jsme po závozu sena neuklidili dost dokonale silnici. Já jsem se v tu chvíli prostě rozbrečela. Když jsem viděla ty dva světy vedle sebe, byl to obrovský kontrast a mně bylo v tu chvíli strašně líto, jaké nedůležité věci to v tom „normálním“ světě zbytečně řešíme a s jakou nevraživostí je řešíme.

Jednou mně psychicky rozhodil jeden klient, který měl záchvaty. Když jsem ho hlídala, dostal záchvat, já jsem u něj seděla a najednou jako bych na několik vteřin byla jím. Cítila jsem jeho obrovskou bolest a bylo to naprosto neskutečné. Jako kdybych cítila přesně to, co cítil on. Jako kdyby byl vězněm ve svém těle a nemohl ven. Jako by byl zavřený v těsném prostoru a nemohl z něj, nemohl se hýbat a mluvit. A to byl jediný okamžik za těch 6 let, co jsme tam jezdili, kdy jsem to nezvládla psychicky. Tento moment mám v živé paměti dodnes.

Pan Tomáš: V Domově Radost je to takový přímý svět bez přetvářky. Paralelně v té době, kdy jsme tam začali jezdit, jsem zjistil, že i já mám drobnou poruchu autistického spektra. Zaznamenal jsem takové drobné náznaky třeba v tom, kdy manželka něco řekla a já to pochopil opačně nebo po svém. Díky tomu, chápu více lidi z domova, ale teď i sebe. 

Paní Petra: Víte, on na to každý není, aby tam s klienty mohl existovat. Jednou jsme tam odnášeli nějaké dary od mé sestry a poté se mi svěřila, že už se tam nedokáže vrátit, protože psychicky nedává pohled na klienty. Naprosto ji chápu. S manželem jsme tohle naštěstí nikdy nezažili. Pro nás nikdy nebylo těžké s klienty trávit čas, protože jejich postižení vnímáme spíše jako něco, co nám ukazuje jiný svět, svět „tady a teď“, protože oni nežijí zítřkem, nebojí se, co bude za týden, žijí okamžikem. To nám myslím všem trochu chybí, užívat si přítomný okamžik. Díky, že nám to někdo stále ukazuje.

Pan Tomáš: Já jsem navíc už od mládí díky sestřenici, která studovala speciální pedagogiku, navštěvoval Jedličkův ústav a pracoval jsem nějakou dobu i v LDN. Věřím, že síla, která pohání vás i mě, je stejná, tak se nikdy nikoho neštítím a nevadí mi člověka držet za ruku při umírání. Lidské tělo vnímám jako „oblečení“, jako vnější slupku. V lidech jsem vždy cítil, že mají zdroj, jednu sílu, která oživuje všechna těla, a to jak zdravá, tak nemocná. Tělo je jenom oblečení, které může být „špinavé“, „potrhané“. Ten „drahokam“ je neposkvrněný a naše podstata je věčná. Smrt se dotýká pouze těla, proto jsem naprosto přesvědčený o tom, že nejsem shlukem krve, masa a kostí, ale jsem ten drahokam uvnitř, který je věčný, který někdo nemůže zničit.

Jak byste motivovali lidi k tomu, aby pomáhali nebo se stali dobrovolníky?

Paní Petra: Jak to neděláme ze zištných důvodů, ani plánovaně kvůli nějakému svému vlastnímu naplnění, je těžké k tomu někoho motivovat, prostě to přijde a je na lidech, zda podají ruku nebo ne. Neodsuzujeme lidi, co ji nepodají, je to jejich příběh. Nepočítáme s tím, že když někomu něco dáme, tak oplátkou něco dostaneme zpátky. Když někomu pomůžeme, ptají se třeba, co nám za to mají dát. My jim říkáme, že „to“ mají prostě někdy předat dál. Život nám dává dost a my to jen dáváme dál.
Mám zkušenost, že lidi nepotřebují k pomoci ani tak motivovat, jako spíše ukázat možnosti, jak pomoci, plno lidí by rádo pomohlo, ale vlastně neví, jak pomoci jinak, než finančně. Dobrovolnictví je skvělá možnost.

Pan Tomáš: Není to o tom běžném „něco za něco“, není to zištné. Je tam důležitá ta spontánnost. Ta je krásná. Nemáme to potřebu vlastně ani nazývat a nedáváme tomu žádnou hodnotu. Tím pádem je to přirozené. A co je přirozené, to je pravdivé.

Paní Petra: Teď jsme se na jedné skupině bavili o tom, jaké jsou 3 nejdůležitější věci ve vztahu. Já je nedokážu říct, důležité je, že prostě jsme. Veškerá slova jsou omezená a omezují i to, co jimi chceme vyjádřit. Bytí samo o sobě je o tom, že nemusíme vůbec nic říkat, můžeme jenom být.

Kdybyste měli lidem předat nějaké poselství, jaké by bylo?

Paní Petra: Pro mě je důležité, aby člověk přemýšlel tak, jako kdyby se měla každá jeho myšlenka uskutečnit. Jako by byl režisérem vlastního života. Když to dodrží, tak přestane uvažovat o tom, že se třeba vybourá, že bude pršet, že se něco pokazí, že přijde o práci. Myšlenku můžete velmi rychle realizovat. To je pro lidi ale velmi těžké, jsme tak většinou vychovaní, celý život nám předkládali: nedoděláš školu, nikdo tě nezaměstná, nebudeš mít kde bydlet, nebudeš na to mít, upadneš, zlomíš si nohu, natlučeš si……ale když si to budeme říkat, opravdu se to stane. Věřím, že síla myšlenky je obrovská.

Pan Tomáš: Já bych se k této myšlence přidal. Jaké si to lidé udělají, takové to budou mít. A tím myslím „myšlenky, slova a činy“. Když budou lidé myslet pozitivně, ocitnou se v životních situacích, které si naplánovali a sami vytvořili. Když někomu pomáhám, tak nemohu „prohrát“ a nemohu si vytvořit něco negativního. Nemůže se mi vrátit nic špatného. Je to jednoduchý zákon kauzality.