Příběh Romana

Kdy jsi začal s dobrovolnictvím?

Když jsem byl na VOŠce, tak jsem dělal dobrovolníka v Diakonii Západ – pomáhal jsem s potravinovými sbírkami. Ale všechno to začalo tím, že jsem byl dobrovolníkem v neziskovce, kde jsme jezdili s vozíčkáři na víkendy. Přivedla mě k tomu kamarádka, která mě spontánně oslovila, jestli s nimi nechci jet. Tak jsem jel.

Co v Tobě nejvíce rezonuje z těch víkendů?

Vozíčkářům jsme pomáhali se základními potřebami a hygienou, bylo to náročné. Uvědomil, jak jsou ti lidé šťastní a vyrovnaní i přes to, čím si denně musí procházet. Zamyslel jsem se nad tím, jak jsou moje problémy, ve srovnání s jejich, banální.

Kdy se v Tobě poprvé objevila myšlenka věnovat se sociální práci?

Bylo mi přibližně 20 a v té době jsem se rozhodl, že po maturitě na hotelové škole chci pokračovat na VOŠce v oboru sociální práce. Když jsem si tenkrát vybíral střední školu v mých 15 letech, úplně jsem nevěděl, co chci v životě dělat, bavilo mě vařit, tak jsem zvolil hotelovou školu. Pak jsem si ale uvědomil, že obor, který jsem si vybral, nechci dělat celý život. Začal jsem hledat vzdělání, které by mě mohlo dovést k práci, která má smysl.

Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Myslím, že to má každý v sobě, jen tomu ne každý naslouchá. Můžou to přebít jiné věci, jako pohodlí a peníze. Do sociálních služeb podle mě nechodí nikdo, kdo chce zbohatnout. (smích)

Jak to s pomocí máš Ty?

Mamka pracuje jako pečovatelka, ale nemyslím si, že bych to měl tak nastavené jenom kvůli ní. Asi jsem v té hotelovce neviděl smysl. Obsluhoval jsem movitější klienty a řekl jsem si, že to nechci dělat. Čekám od práce, že bude mít smysl. Jestli smysl má nebo nemá, asi teď nejsem schopný posoudit, ale kvůli tomu jsem začal pomáhat.

Proč jsi začal pracovat zrovna v Plusu?

Myslel jsem si, že po dobu mého studia najdu nějakou cílovku, které mi bude nejblíže, ale bohužel se tak nestalo. Vyzkoušel jsem si práci s bezdomovci, tělesně postiženými i seniory. Na krizovém centru se mi líbí, že dokáže pomoci člověku v různých fázích života. Krize může potkat kohokoliv z nás, od dětí a dospělých až po seniory.

Kdybys věděl o krizovém centru dříve, zažil jsi někdy takovou situaci, při které by ses sem přišel poradit?

Já jsem hodně uzavřený a věci si často řeším sám v sobě, ale určitě bych sem zašel, když jsem chodil na školu. Rozpovídal bych se tu asi o vztazích.

Myslíš, že jsou muži více uzavření, než ženy?

Asi to tak je, máme to v tomto ohledu těžší, každý člověk je ale jiný. Řekl bych, že mám hodně rozvinutou emoční stránku. Může to být i tím, že mě vychovávala jen mamka.

Takže myslíš, že to může být i výchovou? Máš nějaký názor na to, jak jednou budeš vychovávat své dítě?

Určitě. Chtěl bych hlavně, aby byl dobrý člověk.

Kdo je to dobrý člověk?

Měl by být vnímavý vůči svému okolí. Měl by být statečný, nebát se vymezit něčemu, co se mu nelíbí a postavit se za pravdu.  Líbí se mi nezištné jednání. Dělat něco, protože je to správné, ne proto, že z toho budu něco mít. Důležité pro mě bude asi najít si hranici mezi tím být přísný a liberální rodič, pokud nějaká taková hranice vůbec existuje.

Nezištnost nás opět vrací k tématu dobrovolnictví. Myslíš si, že to byla právě nezištnost, která Tě přiměla pomáhat lidem kolem sebe?

Přál bych si a doufám, aby to nezištnost byla. Ale občas mi napadne, že je za tím ještě něco jiného, dobrý pocit nebo nějaké „sebeuspokojení“. Přemýšlím nad tím už od školy. Každý v sobě může mít nějaké niterný důvod nebo ukřivdění, proč pomáhá. Neříkám, že je to špatně, ani neříkám, že to tak mají všichni. Tuto vnitřní motivaci bychom se měli snažit poznat, aby nás pomáhání jednou nezničilo.

O čem je tedy dobrovolnictví?

Dobrovolnictví je buď o nezištné pomoci, nebo je to právě něco, o čem si jenom myslíme, že je nezištné. My se můžeme přesvědčovat o tom, že jsme lepší, než ti ostatní. Ale to není správné. Věřím, že by pomáhání mělo vycházet z „lidství“, ne z prospěchu, nutnosti nebo ze strachu.

Proč myslíš, že je nutné o těchto věcech přemýšlet a analyzovat je?

Na škole se nás ptali, proč studujeme to, co studujeme. Vadily mi kýčovité odpovědi typu „protože chci pomáhat lidem“. Studium mě navedlo k tomu pokládat si otázky. Člověk zjistí, že to není tak, jak si na začátku myslel. Přemýšlím sám nad sebou, jestli jsem před sebou autentický a jestli jsem vůči sobě dost kritický. Co když jsem jiný a sám sobě lžu? Nad tím bychom se měli zamýšlet.

Chtěl bys předat svému okolí nějaké poselství?

Aby lidé hledali sílu být k sobě laskaví.