Příběh vedoucí Renaty

Kde ses poprvé setkala s nějakou pomáhající profesí?

Já jsem v nich tak trochu vyrostla, protože jsem vystudovala zdravotnickou školu. Od té doby se v tomto odvětví pohybuji, byť to z počátku nebylo směrem sociálním, ale zdravotnickým. Po zdrávce jsem pracovala na různých fyzioterapeutických pozicích. Později jsem dostudovala sociální pedagogiku se zaměřením na etopedii.

Čím se zabývá etopedie?

Etopedie je speciálně pedagogická disciplína, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním dětí, mládeže a dospělých s poruchami emocí a chování. Postupně jsem doznala, že je čas na změnu a nastoupila jako terapeut na dětské oddělení Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Poté se mi naskytla příležitost pracovat v Probační a mediační službě jako regionální konzultant projektu na pomoc obětem trestných činů. To byla výzva a moc mě to bavilo. Po skončení tohoto projektu jsem začala pracovat v Diakonii Západ na pozici vedoucí Klubů pro děti a mládež.

Co sis z těch předchozích zajímavých zaměstnání odnesla? Jaké bylo pracovat v psychiatrické léčebně?

V Dobřanech to pro mě byla první práce, která mě zavedla mimo původní obor. A byla velmi obohacující a rozšířila mi obzory. Děti mají svůj svět a jsou obvykle bezprostřední. Ale pod tíhou psychiatrické diagnózy je někdy těžké jejich světu porozumět. Kdybych v té době mohla mít nějaké přání, chtěla bych být třeba na den autistou nebo schizofrenikem abych mohla zažít (a pamatovat si) jejich vnímání světa. Což bohužel nejde. Jsem ale ráda za možnost nahlédnout pod pokličku světa dětí ve fázi, kdy z nejrůznějších důvodů nemohou žít ve svém přirozeném prostředí. Díky tomu, že jsem pracovala s těmito dětmi, mám možnost srovnání. A jsem ráda za to, že „naše děti“ v Klubech mívají vlastně příznivější startovací pozici do života.

Co je pro Tebe největší motivací?

Jedna je přímá, druhá pro mě trochu nepřímá. První je fungování pracovních vztahů v Klubech – když s kolegy dobře vycházíme a jsme schopni tu pro sebe být a někam se vzájemně posouváme, je to motivující. Také mě těší, že pracujeme s dětmi, na jejichž další život můžeme mít kladný vliv. A když se mi dostávají zprávy, že jsme třeba od dětí z vyloučených lokalit dostali pozitivní zpětnou vazbu, je to motivující. Líbí se mi, že když jim někdo věnuje čas, ony to ocení. Nejsou to ještě hotové osobnosti, je možné je utvářet a modelovat. Je skvělé, že jsou velmi bezprostřední, okamžitě je možné vidět reakci, jestli se jim něco líbí nebo ne. Dávají to najevo. Je fajn moci jim nabídnout něco, čeho se jim jinde nedostává.

Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Dle mého názoru je minimálně částečně vrozená. A zároveň na ní má vliv to, čím je  člověk v životě utvářen, tedy v jakém prostředí vyrůstá a vyvíjí se. O tom jsme se hádali na fakultě při studiu, o pedagogickém optimismu a pesimismu. Osobně jsem realista (a nejen pedagogický), protože říkám, že základ je vrozený, ale když osobnost někdo dále rozvíjí, možnosti tu jsou J.

Co ráda děláš ve volném čase?

To bychom tu byli ještě pozítří, kdybych měla vyjmenovat všechno (smích). Potřebovala bych nafukovací život, abych stihla vše, co mám ráda. Je málo věcí, které když na mě spadnou, tak je nedotáhnu. Jsem zvyklá se do koníčků nadchnout, takže často fakt nestíhám. Domů si přitáhnu různé věci na háčkování, na kreslení a různé ruční práce a také se snažím sportovat. Můj syn si i přes mé protesty pořídil psa, takže chodím ven i s ním. Jednoho dne přišel s takovým malým šmudlou, velšským corgi, který se rychle stal členem rodiny a přirostl mi k srdci.

To je ten pes, kterého má královna?

Jojo. Když mi ho prvně ukázal syn na fotce, tak jsem mu řekla, co to je za obludu. Nemělo to žádné nohy, vypadal jako lachtan (smích). Ale teď už ho máme a povahově je to miláček.

Jaká je Tvá první myšlenka, když se řeknou Kluby pro děti a mládež?

Vybaví se mi „rambajs“ a šrumec, když přijdou děti, mají nahlas puštěné rádio, jedou klávesy a je to ten správný ruch „života“ Klubu. A to je vlastně hrozně hezké. Každý dělá, co je pro něj přínosné. Zejména pro mě ale Kluby znamenají podporu dětem v náročných situacích, se kterými se mohou na své cestě k dospělosti setkat.

Co bys mohla říct o Diakonii Západ?

Že je fajn, jaké má vedení. Samozřejmě máme nějakou porci toho, co se musí udělat a co se od nás očekává, ale líbí se mi, že k tomu Diakonie poskytuje dostatečný prostor. Nikdo nám nediktuje, jakou cestou máme věci dělat. Nikdo mě nedrží za ruku a nesvazuje. To mi vyhovuje. Cítím, že mám důvěru v můj postup a v to, že jsem schopna práci dělat dobře. Samozřejmě s tím přichází i odpovědnost, ale to už k takovým pozicím patří. Často jsem po nástupu do organizace přemýšlela o jejích hodnotách, jimiž je úcta, spolupráce a pravdivost a je dobré se k nim občas vrátit. Za sebe bych zmínila ještě jednu „celodiakonickou“, kterou se snažím již dlouhodobě nechat vést a tou je naděje, zejména ve smyslu, jenž zmiňuje Václav Havel: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne“. A to je i důležitým milníkem pro samotnou práci v Klubech- dělat práci, která má smysl a dává dětem naději, že do života vykročí tou správnou nohou.

Co bych vzkázala svým kolegům?

Především to, že jim chci poděkovat za všechnu jejich práci a za to, že mohu pracovat právě s nimi. Těší mě, že mě dokážou rozesmát a často mi dávají zpětnou vazbu a smysl, protože od přímé práce bývám odstřižena. Pracuje se mi s nimi strašně fajn. Zejména oni jsou ti, kdo vedou každodenní práci a na nich proto záleží, jak naše služba funguje. A vážím si toho, že jsou samostatní a v Klubech vše běží, aniž bych nad nimi musela stát. A doufám, že jsem pro ně podporou v jejich práci, byť jsem si vědoma, že při tom, jak je někdy úkoluji, to tak nemusí vypadat J.