Příběh vedoucí Václavy

Co Vás jako první napadne, když se řekne stacionář?

Usměvaví lidé, a to jak zaměstnanci, tak klienti. Vybaví se mi pohodové místo, kde je každému dáno místo pod sluncem, protože v dnešní době není jednoduché toto místo každému dát. A o tom je právě ta sociální práce, kdy profesionální zaměstnanci mají nějaký speciální čich nebo gen, co by klient mohl potřebovat ke spokojenějšímu životu. Dají mu jen to, co je nezbytně nutné a nechají ho, ať si činnosti vyzkouší a ať klidně udělá chybku, ale samozřejmě ne nějakou fatální. Věříme, že každý se v něčem může najít. Klient je pak motivovanější, nejen u nás ve stacionáři, ale i doma ve svém přirozeném prostředí.

Co je pro Vás to hlavní, co chcete předávat denně klientům i svému okolí?

Vizi a naději. Jsem člověk, který je hodně orientovaný na budoucnost a na vizi. Pro někoho to může znít šíleně, ale myslím si, že bez toho to nejde. Jsem ráda, že to zaměstnanci berou a jdou po tomto cíli společně se mnou. I když vím, že to někdy není jednoduché. O to víc si spolupráce cením. To samé se snažím předávat klientům. Klienti s mentálním handicapem mají na světě své místo a mají naději na spokojený život. Někam potřebují patřit a u nás ve stacionáři je jim bezpečno. Nemůžeme a ani nechceme, aby byli u nás pod totálním dohledem. A není to ani naší náplní. Chceme, aby zmiňované bezpečí bylo v rovnováze s jejich svobodou. Jsou pro nás partnery – to je pro mě strašně důležité. Dáváme jim úctu a uznání, to se nám poté vrací. Určitě to není snadné u lidí s těžkým handicapem a u lidí, kteří nedokáží verbálně komunikovat, ale i přesto si myslím, že to naši zaměstnanci, kteří jsou velmi empatičtí, dokážou.

Jak se to projevuje?

Klienti se k nám velmi rádi vrací. Když byla pandemie coronaviru na vzestupu a vše bylo zavřené, klienti měli stále potřebu s námi komunikovat a sdílet to dobré i zlé. Ukázalo se, že jsme důležitou součástí jejich životů. Během koronaviru bylo pro klienty velmi těžké zpracovávat všudypřítomnou nejistotu a obavy a my jsme u toho nemohli prezenčně být, což nás mrzelo. Bylo to o to náročnější, protože klient s mentálním handicapem nedokáže dobře popsat, co cítí a co potřebuje. Mnohdy to projevuje problémovým  chováním, které laik může popsat jako „zlobení“. My ale víme, že to tak není.

Jak vypadá práce ve stacionářích v Diakonii Západ?

Pracuji v Diakonii Západ tři roky a můžu říct, že všude máme stabilní týmy zaměstnanců. Práce s lidmi má velký smysl. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale klienti toho dávají strašně moc i nám. Učí nás žít v přítomnosti. Velmi rychle vám dají zpětnou vazbu na to, jestli se jim líbíte a jestli chtějí některé činnosti opravdu dělat. Jsou velmi bezprostřední a to je úžasné. Kolikrát to jsou velmi veselé okamžiky.

Jako důležité vidím nějaké „naladění“ frekvence mezi klientem a zaměstnancem. To nejde ze dne na den. U někoho to trvá pár dní, u jiného to trvá týdny i měsíce. Když přijímáme nového klienta, je to velmi dlouhý proces. Přemýšlíme, jak zapadne do kolektivu. Je hrozně zajímavé tu dynamiku pozorovat a klobouk dolů před koordinátory, kteří toto musí řešit. Sice poskytujeme službu individuálně, ale musíme ji vlastně poskytovat ve skupině. Každý stacionář má svá vnitřní pravidla, která se klienti i zaměstnanci zaručili dodržovat. Každý člověk musí v běžném životě dodržovat nějaká pravidla. V práci, v rodině, v dopravě – je to pro společnost přirozené. I my máme nějaká pravidla a pomáháme lidem s handicapem pochopit, že pokud chceme být součástí komunity, musíme tato pravidla dodržovat. Pravidla samozřejmě přizpůsobujeme vzhledem k jejich schopnostem a možnostem.

Co je pro Vás každý den ve službě nejtěžší a co je neustále nutné překonávat?

Nejtěžší pro mě je udržet dokumentaci, ta administrativní nálož je docela velká. Všechno ostatní jde dobře. Když nemáte srovnanou dokumentaci a ve službě se něco děje, nemůžu se o dokumenty opřít a vrátí se mi to. Myslím ale, že všechno má řešení a je důležité chtít ho hledat. Občas si potřebuji dát odstup, nádech, výdech a vyřešit to.

Co Vás při práci motivuje?

Asi to, že mohu být součástí něčeho velkého. Nemyslím objemem, ale být součástí něčeho úžasného. Každý den mohu pomoci spoustě lidem. A to jak pracovníkům, tak klientům. A pak mě hrozně motivuje, když vidím zaměstnance, jak jim se něco povedlo a jak jsou spokojení. Také se mi stává, že někde náhodou zaslechnu lidi, jak se baví o stacionářích a o tom, co děláme a jak je to zaujalo. To mě pak naplňuje asi nejvíce a pociťuji velkou hrdost.

Co Vás přivedlo k práci v sociálních službách a poté co Vás přivedlo specificky do Diakonie Západ?

U mě to bylo tak, že jsem vždy chtěla být zdravotní sestra. Mám vystudovanou zdravotnickou školu, a když jsem ji ukončovala, uvědomila jsem si, že bych musela dělat na směny, což by mi vadilo. Dodělala jsem si tedy vzdělání, abych se mohla stát fyzioterapeutkou. Chodili za mnou například lidé po úrazech, kteří potřebovali návaznou péči a my jsme jim ve zdravotnictví nebyli schopni v této oblasti  poradit a pomoci. To ještě neexistovala pozice zdravotně sociálního pracovníka. V ten okamžik jsem si řekla, že potřebuji pomáhat komplexněji. Přihlásila jsem se tedy na vysokou školu na obor psychosociální rehabilitace. Vzdělání jsem si dodělávala, když byly synovi tři měsíce. Vzpomínám si, že mě dokonce pozvracel u státnic a já seděla před komisí v zašpiněné blůze. Ale i to k mateřství patří J. Takže to bylo náročné, ale obor mi rozšířil obzory. Pak jsem byla na mateřské dovolené, ale realizovala jsem se tak, že jsme měli u nás na vsi dobrovolnický spolek, v rámci kterého jsme vedli dětský klub a pomáhali seniorům. Po dětech jsem se na krátko vrátila do zdravotnictví, ale rozhodla jsem se přesídlit do státní správy. U toho jsem si dodělávala další vysokou školu, která mě měla posunout zase blíže k tomu, co jsem chtěla dělat – obor se jmenoval řízení a supervize v sociálních a zdravotnických  službách. Byl to obor, který byl schopen pojmout jak zdravotní, tak sociální služby. Moc mě to bavilo a díky tomu jsem si ujasnila, že už chci pracovat jen v sociálních službách.

Pak už do Diakonie Západ zbýval jen kousek. Byla jsem zrovna kontrolorkou a jela jsem na kontrolu do Stacionáře Kvítek v Klatovech. Byla jsem tam moc spokojená. Ta služba byla dokonalá. Předtím jsem byla v hodně službách typu „lidojem“, kde se starali o hodně lidí a péče byla méně kvalitní. Byla jsem z toho frustrovaná. Když jsem pak předávala protokol o kontrole ředitelce Lucii, strašně moc se mi líbilo, jak to celé probíhalo. Říkala jsem si, že takového šéfa bych jednou chtěla mít. Všem zaměstnancům přede mnou poděkovala za odvedenou práci. Tehdy už jsem věděla, že tam musím pracovat. Nějakou náhodou se za nějaký čas opravdu otevřela pracovní pozice, já jsem se přihlásila a klaplo to.

Jak to máte s rodinami klientů?

Rodiny klientů jsou pro nás samozřejmě důležitými partnery. Co se týče vzájemné spolupráce, je důležité si říct, jestli vzniklo postižení klienta už od narození nebo bylo získané ve vyšším věku. Od toho se většinou odvíjí i přístup rodičů ke vzájemné spolupráci, ale i jejich přístup k postižení jejich blízkého. Někteří klienti se ve své situaci ocitli kvůli tomu, že se například jako malí topili, ublížili si fyzicky a vlivem úrazu hlavy (mozku) došlo k nějaké míře mentálního postižení nebo měli v dospělosti autonehodu. Máme tu maminky, které si to dodnes dávají za vinu a stále to nemají zpracované, ale máme tu i rodiče, kteří jsou neuvěřitelně pozitivní a nabíjí všechny kolem sebe, a to třeba i černým humorem, kterým dokáží odlehčit situaci. Výhodou je, že komunita kolem našich klientů je velmi ustálená a rodiče se vzájemně podporují. Před pandemií jsme měli dobře našlápnutu k jejich profesionální podpoře. Snad se k tomu brzy vrátíme a třeba i díky projektu „Pečuj doma“, který je naprosto úžasný.

Možná bych ještě zmínila, že je velmi důležité nezapomínat na zdravé sourozence postižených klientů, kteří jsou často dáváni do role budoucích pečovatelů, a je na ně kladen obrovský nárok. Nemají to jednoduché a popravdě si můžeme říct, že v rodině je velmi těžké si vyložit karty na stůl a bavit se o budoucnosti.

Čeho si na Diakonii Západ nejvíce ceníte?

Asi toho horizontálního způsobu řešení agendy. Než nějaká informace doputuje od shora dolů nebo obráceně, netrvá to x měsíců. Ten způsob řízení je také velmi otevřený, což se mi líbí. Vše tu může být vysloveno nahlas, všechno je možnost a všechno může být správně. Oceňuji také ochotu a chuť se rozvíjet, přístup k zaměstnancům, benefity, kvalitní supervize a smysluplné vzdělávání.

Co byste chtěla vzkázat Vašim zaměstnancům a poté co případným zájemcům o Vaši službu?

Svým zaměstnancům bych chtěla vzkázat, že jsem strašně ráda, že je mám a že jsou přesně takoví, jací jsou. Jsem ráda, že jsme každý jiný, protože kdybychom byli všichni stejní, byla by to strašná nuda. Také jim chci říct, že jsem šťastná, když se řídí podle přísloví: když se chce, všechno jde. Ráda bych jim ještě vzkázala, aby nebyli tak skromní. Měli by být hrdí na svou profesionální práci a zaslouží si uznání. Děkuji jim za to, co jsem se od nich naučila. Když jsem šla do Diakonie Západ, neměla jsem tak velkou osobní zkušenost s lidmi s postižením a oni mě to naučili. Jak mluvit s těmito lidmi, jak k nim přistupovat. Za to jsem vděčná.

Klientům bych vzkázala to, aby nikdy nezapomněli žít svůj vlastní život. Mají právo na svou nezávislost a svobodu. Mají právo třeba i na partnerský život, a že po škole život nekončí, ale začíná. Od toho jsme poté nejen my v sociálních službách.

Jejich rodičům bych chtěla vzkázat to, že mají hledat sociální služby na míru svým blízkým a určitě ji i najdou. Ať se neizolují doma se svými blízkými s postižením, ale ať myslí i na sebe a že na náročnou péči nemusí být nikdy sami. Pečovat neznamená se obětovat.