Příběh vedoucího Honzy

Kde se vzala poprvé myšlenka, že budeš pomáhat lidem kolem sebe?

Myšlenku si úplně nepamatuji, ale asi jsem v průběhu života na tuhle práci narazil, ale podvědomě ve mně byla asi už od puberty. Vždycky jsem byl spíš členem „holčičího“ kolektivu, než toho klučičího. Nebyl jsem uprostřed těch pitek, bitek a lumpáren. (smích) Byť jsem si to neuvědomoval, tak mě ovlivnil táta, který byl personalista už od 80. let. Pracoval tedy s lidmi a mně to bylo blízké.

Takže studovat sociální práci bylo první volbou?

Vyrůstal jsem v Rokycanech. Nikdy jsem nebyl extrémně šikovný na ruce, ale spíše jsem si věci pamatoval, takže jsem šel na gympl. Po gymplu jsem si dal rok pauzu na jazykovce a vystudoval jsem VOŠ v oboru Sociální práce. Škola mě hodně ovlivnila a nasměrovala. Nejvíc mě zasáhla paní Havlíčková, která nás měla na sociální práci a jeden externista, pan Kohout, který byl šéfem důchodového a nemocenského odboru na úřadě. Doteď se těmto věcem rád věnuji a jsou mi blízké.

Jak ses ocitl v Diakonii Západ?

Na praxi jsem šel v rámci studia do Občanské poradny v Plzni, a to mě hodně zaujalo. Ačkoliv jsem se po VOŠce přihlásil na denní studium vysoké školy, ozvali se mi právě z místa, kde jsem byl na praxi, jestli k nim nechci jít pracovat a zůstal jsem tam 4,5 roku. Postupně jsem se stal šéfem týmu a s nabitými zkušenostmi jsme společně s kolegy rozšířili činnost i do Rokycan.  Asi po dvou letech poradnu pod svá křídla vzala rokycanská Diakonie. Když z důvodu mateřství hledali nového vedoucího, oslovil Petr Neumann mě a v roce 2007 jsem se stal zaměstnancem Diakonie.

Takže jsi začal pracovat na poradenské pozici velmi mladý. Jak na to reagovali klienti?

Velmi často jsem se s tím setkával ještě po třicítce, že budu asi velmi mladý a nebudu jim umět poradit. Řekl jsem jim, že to mají zkusit a uvidí, jestli jim poradím nebo ne. Nepamatuji si člověka, jehož situaci bychom nemohli vyřešit (tedy když on sám chtěl). Mám v živé paměti mou první konzultaci. Můj tehdejší nadřízený, který mě zaškoloval, mě z ničeho nic zaskočil, že venku čekají klienti a že si je mám vzít.

Jak to dopadlo?

Naštěstí dobře, jednalo se o rozvod pána a paní, kterým bylo kolem 80. Konzultoval jsem s nimi a pořád jsem vedl ten rozhovor tak, že se chtějí rozvést oni dva spolu. Pak jsme se ale dobrali k tomu, že se chce rozvést každý zvlášť, protože se oni dva chtějí vzít. To, jak to nakonec dopadlo, jsem se bohužel nedozvěděl. To je mínus Poradny, že ve většině případů už se lidi neozvou, jestli jim naše rada pomohla.

Co rád děláš ve volném čase?

Posledních 10 let trávím čas s dětmi. Mám dva kluky. Oba sportují, tak víkendy trávíme v trapu.

K čemu vedeš děti?

To já ne, to spíš manželka. (smích) Já je vedu ke sportu a k tomu, aby se nevzdávali a snažili se nebýt „otloukánci“. Zároveň je vedu k tomu, aby nikoho nešikanovali a pomáhali si jako bráchové vzájemně.

Jak žít tak, abychom se nedostali do občanské poradny?

V určitých oblastech to není nic proti ničemu stát se klientem Poradny. Dá se sem přijít poradit i s tím, jak uzavřít manželství nebo v situaci, kdy potřebují poradit s tím, jak si mladý člověk nastaví ideální zálohy na energie v novém bydlení. Ale to se často neděje. Za mě by bylo skvělé, kdyby tu Poradna fungovala jako poradní místo, jak se nedostat do problémů, než poradní místo, jak se dostat z problémů ven, což teď bohužel funguje nejčastěji.

Asi to bude hodně i výchovou, protože rodina by měla vést děti k zodpovědnosti. Učit je na co si dát pozor. Děti se musí naučit žít samy, nejlépe se poučí z vlastních chyb, ale měly by si to ozkoušet v rodině v bezpečném prostředí. Svoje děti se k tomu snažím takto vést a vychovávat.

Kde se v lidech bere vůle pomáhat?

Půjdu na to vylučovací metodou. Asi to musí být v nějakém osobním nastavení. Rodiče mě a bráchu vychovávali úplně stejně, ale stejně děláme oba jinou práci, on je nastaven proti sociálnímu zabezpečení určitých skupin a já dělám to, co dělám. Výchovou to tedy není. Musí to být v člověku nějak zakořeněné. Já to mám tak, že i když dělám tuto práci, tak si myslím, že náš sociální systém je velmi štědrý a byl bych pro to ho omezit. Ale nemyslím si, že tu nejsou skupiny lidí, kteří nepotřebují pomoc.

Co Tě na práci nejvíc motivuje?

Už bych úplně nezmínil to, že pomáháme lidem, protože já už to poradenství úplně nedělám. To doufám, že stále motivuje můj tým. Ale to, co motivuje mě, je to, aby tu ty služby byly a mohly pomáhat lidem a abych tu měl spokojené zaměstnance.

Na práci jsou nejhorší …

.. Papíry. Ty mě brutálně ničí. Také si nepamatuji všechny ty pravidelné věci, ač jsem tu tolik let. (smích)

Čeho si na Diakonii Západ nejvíc ceníš?

Důvěry ve mě/v nás a taky věřím naší ředitelce Lucce. Líbí se mi, že nám dají nejen jednu šanci, když něco nedotáhneme. Cením si otevřenosti. Každý někdy uděláme botu a uvědomíme si to později, ale myslím, že když člověk na sebe dokáže nahlédnout a přiznat si chybu, tak že se mu v Diakonii Západ nezavřou dveře.

Máš nějaké životní krédo nebo motto, kterým se řídíš?

Používám jedno motto, ze kterého trpí můj táta, ale už ho po letech začal používat taky, i když ironicky. „Plány jsou od toho, aby se měnily.“ To asi možná vystihuje mě, protože plánuju hodně v hlavě. Nerad plánuji dlouhodobě na papíře. Vím, že se to ale stejně změní podle situace. Možná ale díky tomu, že nad tím pořád podvědomě přemýšlím, jsem na to schopen reagovat. Lidé by podle mě byli míň ve stresu, kdyby počítali s tím, že něco nevyjde. Budou méně překvapení.