Příběh zaměstnankyně Zdeňky

Kdy jste se poprvé setkala s Diakonií Západ?

Před čtyřmi lety. Hledala jsem práci a viděla jsem inzerát a prostě jsem to chtěla zkusit. Vždycky mi byly bližší spíše ambulantní než pobytové služby.

Co jste předtím studovala?

Mám vystudované vlastně tři vysoké školy: Sociální práci, Učitelství pro SŠ s aprobací čeština-psychologie a Genderová studia na Univerzitě Karlově v Praze.

Proč zrovna genderová studia?

Protože mě to zajímalo a bavilo. Řešili jsme tam obecnou rovnoprávnost mezi lidmi jako hodnotu. Bylo skvělé se dívat na věci pod povrch. Genderové stereotypy tu s námi ve společnosti pořád jsou a je dobré si je uvědomovat, ať už jde o odlišnou výchovu dívek a chlapců v duchu tradičních rolí nebo o platovou a sociální nerovnost. Připadalo mi zajímavé se o tom dozvídat a ty věci pojmenovávat.

Jak jste se dostala k sociální práci?

Já jsem chtěla být původně psycholožkou, ale dostat se na psychologii není jednoduché. Nastoupila jsem tedy na pedagogickou fakultu na obor psychologie se zaměřením na vzdělávání, abych mohla být oboru o něco blíže. Poté jsem se dostala do organizace Domus, kde jsem pracovala v rámci sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi. To v podstatě obnášelo to, že jsem chodila do rodin, které potřebovaly podpořit především ve výchovných a sociálních otázkách. Některé rodiny se na nás obracely samy, jiné byly na doporučení OSPODu. Pracovala jsem také s rodinami v procesu rozvodu. Byla to první práce a rovnou poměrně náročná, ale hodně jsem se v ní naučila. Z nabytých dovedností čerpám dodnes.

Dokážete si zpětně představit nějakou situaci ve Vašem životě, kdy byste služby krizového centra mohla sama využít?

Vlastně ani ne. I když jsem zažila těžší období, měla jsem vždy okolo sebe oporu blízkých a rodiny.

Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít pracovník v krizovém centru?

Pro krizového interventa je dobré, kdy už má nějaké životní zkušenosti a nadhled. Zároveň musí mít vrozenou empatii. Když to nemá v sobě a mluví s klientem naučenými otázkami, může působit neautenticky.

Kde myslíte, že se v člověku bere vůle pomáhat?

Myslím, že se s ní narodí. Možná je tam i nějaká výchova v rodině k empatii a k tomu, že bychom si měli vzájemně pomáhat. Asi tam funguje i určitá forma nápodoby a možná má určitý vliv i výchova. Moji rodiče jsou doktoři, tak jsem chtěla také pomáhat. Mně se líbí, když má práce smysl. Od klienta máte ihned zpětnou vazbu, vidíte výsledek a dobrý pocit se dostaví téměř okamžitě, protože když nás klient opouští, ptáte se ho na pocity, s jakými z ambulance odchází.

Jak vlastně probíhá taková krizová intervence?

Lidé často přijdou velmi nervózní, tak je v klidu usadíme, seznámíme je se službou (mluvíme o čase, který spolu strávíme, seznámíme je s tím, že služba je anonymní, bezplatná a rámcově jim sdělíme, kolik schůzek s námi mohou absolvovat). Poté se jich ptáme, s čím přichází a o čem by si chtěli popovídat. Cílem je vyventilovat jejich emoce. Také je to o hledání jejich zdrojů. Člověk v krizi má tunelové vidění, takže je dobré mu to vidění rozšířit. Chceme hledat cesty, co by mohl člověk v jeho situaci dělat, s kým by si o tom mohl promluvit ve svém okolí. Klientovi neříkáme, co má dělat, spíše se snažíme ho vyslechnout a pomoci mu, aby na vhodné řešení situace přišel sám. Když je to samozřejmě nějaká těžká životní událost, třeba úmrtí někoho blízkého, tak to toho klienta opravdu provázíme celou náročnou životní situací a snažíme se tu pro něj být. Pokud vidíme, že klient se potýká s dlouhodobými psychickými problémy, resp. pokud vidíme, že jeho psychický stav není způsoben pouze akutní krizí, odkazujeme na další odborníky, kteří mu dokáží pomoci.

Asi bych ale chtěla zdůraznit, že to, s čím k nám lidé chodí, je velmi individuální. Někdy mají pocit, že s problémem, se kterým k nám přichází, by si mohli poradit i sami a stydí se, že na to nestačí. Ale já jim opakuji, že žádná krize není malá a že rozhodně není ostuda si nechat pomoci.

Co vás nejvíce motivuje?

Asi to, když pomohu klientovi. Vidím, že na první konzultaci přišel někdo, kdo neví jak dál a po pěti setkáních odchází s plánem do budoucna a v úplně jiném rozpoložení.

Vzpomenete si na nějaký případ, který Vám obzvlášť silně utkvěl v paměti?

Asi jedna z mých prvních klientek. Měla to zařízené dlouhá léta tak, že ji manžel vždycky vyzvedával z práce a jednou ji prostě nevyzvedl. Po asi 30 letech manželství ji opustil a rovnou ji mailem přišla žádost o rozvod. V práci se zhroutila a kolegyně ji zavezla k nám. Byl to šok i pro mě, protože jsem si nedovedla představit, že se to opravdu někomu mohlo takto náhle stát. Samozřejmě jsme se dopracovávaly postupně k tomu, že tam nějaké náznaky klientka viděla, jen je vidět nechtěla. Na konci naší spolupráce mě potěšilo, jak na sobě zapracovala, získala zpět sebevědomí, vrátila se ke svým zájmům a dokázala si v životě poradit. Ač to byla těžká zkušenost, posílilo ji to.

Jak takové případy prožíváte? Nosíte si je s sebou v hlavě domů?

Někdy jo. Vím, že bych neměla. Teď jsme tu měli mladou klientku, která má rodiče alkoholiky. U těch dospívajících je to člověku dost líto. Snažím se o tom popovídat s kolegy, aby si to domů člověk nenosil. Jsou to věci, které se mohou stát každému. Jednu klientku například znásilnili na její rozlučce se svobodou. Ale úplně nejhorší jsou asi ta náhlá úmrtí. Měli jsme klienta, kterému umřela přítelkyně ve 30 letech na COVID. A ta úmrtí nejde nijak „vyřešit“. Je prostě nutné o tom mluvit a neuzavírat to do sebe.

Co je na této práci nejtěžší?

Asi právě to, že si ty těžké příběhy nesmíme nosit domů. Vy to vlastně filtrujete přes sebe. Tím, že klient ventiluje svoje emoce, se mu uleví, vy však pak musíte jeho těžké prožitky také v sobě zpracovat a netrápit se jimi.

Kdybyste mohla předat světu nějakou myšlenku, co by to bylo?

Že by se lidé mohli více zaměřit na svou duši a na péči o ni. Se zlomenou nohou se také chodí k doktorovi a paradoxně je zlomená duše často daleko bolavější.