Příběh Zuzky

Jak a kdy začal Váš příběh s Diakonií Západ?

Maminky kamarádka je pracovnicí Adite v Sušici. Před několika lety mě oslovila, jestli bych nechtěla doučovat děti z pěstounských rodin. V té době jsem ale maturovala a měla jsem toho hodně, nebyl ten správný čas. Poté ale přišel COVID a já jsem si řekla, že do toho půjdu. Kdy jindy, než v této době by se mělo pomoct. Také naše Fakulta architektury nás všechny na začátku pandemie vybídla, abychom se snažili pomoci druhým. Přišlo mi logické, že by to tak mělo být. Šla jsem tedy doučovat online dva studenty, sourozence.

Kdy se u Vás projevila vůle pomáhat?

Vůle pomáhat se podle mě bere u každého asi v srdci. Mě například vždycky rodiče učili, abych pomáhala druhým. Činí mě to šťastnou. Opravdu je to balzám na duši, doporučuji to všem.

Kolik času zabere doučovat dvě děti?

Začátky byly intenzitní, někdy to byly až dvě hodiny denně, a to po celý první měsíc a půl. Děti si na mě musely zvyknout, a to jak osobnostně, tak stylem výuky. Pro děti bylo zároveň těžké si zvyknout na online výuku jako takovou. Museli jsme si také nastavit systém výuky. Na začátku se mi například stávalo, že mi student vše odkýval a říkal, že všemu, co jsem řekla, rozumí. Ale když jsem se pak zeptala na něco z lekcí, tak o tom nic nevěděl. Musela jsem tomu formu výuky přizpůsobit a poté to fungovalo tak, že jsem se vždy na začátku lekce ptala na to, co si pamatuje z předchozí hodiny. Začalo to klapat.

Jak probíhal Váš den v dobrovolnické „službě“?

Vždy jsem dopředu poprosila pěstounku, aby mi přes WhatsApp poslala vše, co měly děti dělat do školy. Já jsem všechny materiály pročetla, a když se tam objevilo něco, co bylo náročnější na vysvětlení, musela jsem si dopředu rozmyslet, jak látku předat tak, aby to děti pochopily. Například u geometrie bylo důležité, aby si dokázaly představit, co je to m². Vysvětlovala jsem jim to na příkladu plochy stolu. Co se týče průběhu výuky – byli jsme vždy domluvení na konkrétní hodinu, zezačátku tam seděli všichni dohromady, ale pak zjistili, že je lepší, když si s dítětem popovídám pouze já. Stala se z toho nejen výuka, ale i kamarádský pokec.

Co Vás na práci nejvíce motivovalo?

Asi to, že děti ke mně mají důvěru, kterou jsem z nich cítila. A také to, že to opravdu někomu pomáhám. Mého studenta jsem naučila číst v atlasu a namotivovala jsem ho, aby si v tom listoval sám a dál se zlepšoval. Když jsme pak spojili později, byla jsem nadšená z toho, že se z něho velmi rychle stal milovník vlastivědy. Hrozně ho to začalo bavit a těšilo mě, že jsem u začátku téhle lásky k vlastivědě stála já.

Nezvažujete změnu oboru studia, když Vám to takto jde při výuce?

Já mám architekturu opravdu ráda, takže nezvažuji, ale spíš přemýšlím o spojení architektury a vzdělávání dětí. Myslím, že děti je třeba vzdělávat v estetice už od dětství. Já jsem také byla takto nastavená, protože moji rodiče jsou také architekti a naučili mě vnímat okolí a věci okolo sebe. Začali mě motivovat k tomu, abych si všímala detailů, např. na budovách. Chodili jsme po městě a kreslili jsme si zajímavé prvky. Asi by mě bavilo učit děti chodit po městě a něco jim o tom říkat.

Co pro Vás bylo nejtěžší denně překonávat?

Asi to, že občas mají děti s narůstající důvěrou tendenci se svěřovat. Občas přišla nějaká poznámka z jejich soukromého života a já jsem nevěděla, jak na to reagovat. Měla jsem pocit, že do toho nemám co mluvit. Ale pokud něco takového přišlo, bylo možné to řešit s klíčovou pracovnicí v Adite, která s dětmi dále pracovala.

Také pro mě bylo náročné sledovat reakce učitelů, kterým bylo divné, jak se děti, které jsem doučovala, začaly zlepšovat. Začali je podezřívat z toho, že si své úkoly nedělají samy. Já ale věděla, že všechno poctivě zpracovávaly samy a že látku opravdu chápou. Bylo mi líto, že když se děti chtějí zlepšovat a opravdu se snaží, setkají se s takovou nedůvěřivou reakcí místo pochvaly. Naštěstí situaci vyřešila klíčová pracovnice v Adite a situaci učitelům vysvětlovala.  

Jak byste popsala Váš vztah s Diakonií?

Mám úzký vztah s Českobratrskou církví evangelickou, s Diakonií tedy vyrůstám od malička, když jsme jezdili na tábory pod Diakonií ČCE. Tam jsem i například brigádničila v kuchyni.

Kdybyste měla něco vzkázat případným dobrovolníkům, co by to bylo?

Ať do toho určitě jdou. Člověk má opravdu dobrý pocit, že nějaké dušičce pomohl. Dobrovolník může být u zrodu něčeho, co dítě poté ovlivní na celý život. Pokaždé, když slyším rozhovor s někým úspěšným, začíná to tak, že např. děda mu donesl knížku o zubařině a z něho je nyní zubař. Dobrovolník může být podobným zdrojem inspirace a úspěchu v budoucnu. Stejně jako za mnou může přijít student, kterého jsem doučovala, že začal studovat geografii na vysoké škole, protože jsem ho naučila hledat s Atlasu. Nikdy nevíte, kdy někoho závažným způsobem ovlivníte. To je na dobrovolnictví to hezké.