Rozhovor s paní Katkou

V jakém složení je teď Vaše rodina?

Já, manžel, dvě naše starší biologické děti a dvě mladší děti – ty jsme dostali v rámci náhradní rodinné péče. Obě děti k nám přišly přímo z kojeneckého ústavu, když jim byl přibližně jeden rok. Starší dítko je s námi už 7 let, mladší 3 roky.

Kdy jste se s manželem rozhodli, že se stanete pěstouny?

Já jsem o tom přemýšlela už na střední zdravotnické škole během studia, ale pak jsem měla vlastní rodinu a všechny plány se oddálily. Pak se to u nás doma ustálilo a zjistili jsme, že máme místo i čas pro další členy rodiny a můžeme někomu pomoci. U nás v širší rodině už jsme měli nějaké případy adopce, takže jsme byli nalomení už dlouho před tím, než jsme se pro to reálně rozhodli. Také jsem díky výchově našich biologických dětí zjistila, že manžel je velmi schopný rodič, který je ochoten mě v případě potřeby plně zastoupit, což je velmi důležité.

Jak probíhal proces přechodu dětí k Vám?

Někdy po Vánocích jsme se dozvěděli, že bylo vybráno děťátko, které si budeme moci vzít a v březnu se s námi spojil i Krajský úřad. Během pár týdnů pak bylo u nás. O tom, že bude mít biologická matka další dítě, jsme se dozvěděli již dříve, s a rovnou jsme o něj projevili příslušným subjektům zájem. Bohužel i přes náš včasný zájem se dítě dostalo nejdříve do kojeneckého ústavu i přes to, že byl k dispozici přechodný pěstoun a až po roce se dostalo k nám. Tam to úřady úplně nezvládly a byla jsem na tom při tom čekání emočně docela špatně. Byla jsem také nepříjemně překvapená z toho, jak reálně předání dítěte funguje. U toho staršího to bylo docela v pořádku, dostalo s sebou plyšáka, knihu s fotkami a nějaké základní oblečení, které bylo cítit nějakým pracím práškem, na který byla zvyklá, věřím, že to pomohlo k větší stabilitě dítěte, které někam přechází. To mladší dítko jsme přebírali z jiného zařízení toho stejného ústavu a probíhalo to zvláštně – dostali jsme ho jen v plínce, také dostal knihu s fotkami, ale postupně za námi chodilo několik pracovníků s různými papíry a věcmi a pak jsme tam zůstali stát a nevěděli jsme, jestli už je to všechno nebo co se bude dál dít. Nikdo se s ním ani nepřišel rozloučit.

Jak starší děti přijaly fakt, že k Vám do rodiny přichází nejprve jedno a pak další dítě?

Přijaly to jako fakt, tedy úplně stejně, jako by to byly dvě naše biologické děti. Chvíli si to „sedalo“, ale nedělají mezi sebou rozdíly. Věřím, že pro naši rodinu se toho moc nezměnilo. Některé děti prošly mým tělem, některé ne. Každé z dětí je úplně jiné. Ano, některé rozdíly jsou znát a věřím, že jsou založeny i z části na genetice, ale ve finále v člověku roste úplně stejný cit, protože se s dítětem sžíváte a procházíte úplně stejným procesem, jako když si dítě přinesete z porodnice.

Obohatilo nějak pěstounství i výchovu Vašich biologických dětí?

Určitě. Vzhledem k tomu, že máme každý rok povinných 24 hodin vzdělávání, vybírám si taková témata, která mě zajímají a která mě obohatí. Například školení o respektující výchově rozhodně využiji pro všechny mé děti. Plno věcí se dá zase použít i opačně – materiály, které jsme si načetli jako rodiče svých biologických dětí se nyní dají využít i pro ty v pěstounské péči.

Kde myslíte, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Věřím, že to v sobě má člověk už od malička. S člověkem pak toto nastavení vyrůstá. Já jsem třeba byla takové to dítě, které rádo vozilo kočárek a zachraňovalo všechny toulavé kočky. Tím, jak člověk dospívá, pak ta vůle pomáhat získává reálné obrysy a nás to zavedlo až k pěstounství.

Co Vás při práci pěstouna motivuje?

To, že vidíme všechny pokroky – vidíme, jak děti rostou a jak úžasně zvládají školu. Jsem ráda, že dětem můžeme dát víc, než tety v dětském domově, které jsou tam jen po omezený čas a svou pozornost musí neustále dělit mezi větší počet dětí.

Jak Vás jako pěstounku vnímá Vaše okolí?

Co se týče rodiny, tak například babička nedělá mezi dětmi žádné rozdíly – dostávají stejné odměny za vysvědčení, chodí je hlídat, dává všem dárky k vánocům, k narozeninám. Tam je to úplně normální vztah babičky a vnoučat. Kamarádi nás vesměs obdivují, některé jsme dokonce motivovali a jdou do pěstounství také, ale samozřejmě jsou kolem nás i lidé, kteří si myslí, že to děláme pro peníze, že jsem s dětmi doma a díky tomu nemusím chodit do práce. Je nepříjemné na to reagovat, ale naše okolí si musí si uvědomit, že pro nás se o žádné velké peníze nejedná. Kdybych šla do obchodu za kasu, vydělám si víc a za menší úsilí. Zároveň jsem zdravotní sestra a dodělala jsem si pedagogické vzdělání, takže bych si určitě přišla na lepší peníze kdekoliv v zaměstnání, ale kvůli penězům to opravdu neděláme. Tato práce mě opravdu naplňuje a má smysl a to je důvod, proč ji dělám.

Jaká reakce okolí Vás nejvíce překvapila?

Nepříjemně mě překvapila reakce okolí ve chvíli, kdy jsme zjistili, že naše nejmenší dítě má nějaké další poruchy, o kterých jsme nevěděli. V tu chvíli jsme zaznamenali reakci, že to dítě přece „můžeme vrátit“, když jsme s těmito poruchami nepočítali a přebírali jsme si zdravé dítě. To mě šokovalo. Nad touto variantou jsme samozřejmě nikdy neuvažovali, byla by to neuvěřitelná rána pro důvěru dítěte a už by nikdy nemohlo věřit nějakému dospělému.

Jak začala Vaše spolupráce s Adite?

Když už jsem v roce 2013 věděla, že si budeme přebírat dítě z ústavu, byla jsem upozorněna, že si musím vybrat nějakou doprovázející organizaci. Procházela jsem prospekty a webové stránky různých neziskovek a pak jsem narazila na Adite. Poté proběhlo několik telefonátů a informačních schůzek a po setkání s vedoucí Adite – paní Ullmanovou, jsem měla jasno. Líbilo se mi, že mluvila na rovinu ohledně toho, co nás čeká, jak bude vypadat naše spolupráce, jak budou probíhat kontroly a co od sebe vzájemně můžeme očekávat. Od začátku jsem měla pocit, že mě má doprovázející organizace v pěstounství opravdu doprovází a že se mnou jedná jako s partnerem. Dodnes se mi líbí, že nám naše klíčová pracovnice ani nikdo jiný nenutí svou představu o tom, jak by to u nás doma mělo vypadat, ale řešíme to, co potřebujeme a co nám může Diakonie nabídnout, abychom tu společnou cestu měli co nejlepší.

Jakou podporu Vám Adite poskytuje?

Když mám jakýkoliv dotaz týkající se pěstounství, moje klíčová pracovnice je pro mě na telefonu a na mailu. Když měly děti problém s adaptací ve škole, šla společně s námi navštívit paní učitelku a paní asistentku a vše jsme vyřešili. Také nám pomáhají respitní pobyty, díky kterým si můžeme na chvíli odpočinout a zpomalit. Klíčová pracovnice nám pomáhá v případě potřeby v komunikaci s OSPODem a stojí za námi, když probíhá nějaké šetření – je tím nezaujatým a podporujícím prvkem při jednáních.