Příběh koordinátorky Aničky

Jak byste jednoduše vysvětlila to třeba svým známým, co služba Stacionáře Plamínek zajišťuje?

Je to jedna velká budova, která patří Diakonii a do ní se každé ráno sjíždí muži a ženy z celého okolí ve věku od 18 do 60 let. Tráví tam spolu volný čas, aby nemuseli být doma sami, aby si měli s kým během dne popovídat, aby spolu mohli v Plamínku tkát, odlévat svíčky, pracovat s hlínou a v neposlední řadě aby si spolu mohli vzájemně svěřovat své problémy, radosti, starosti, ale i navázat vztahy muže s ženou, zamilovat se. Každé ráno se sejdeme, popovídáme si o tom, co bylo minulý den a plánujeme společné výlety a program. Jedeme se třeba podívat tam, kam by si klienti sami netroufli vyrazit. Zaměstnanci je seznamují s tím, na co mají ve svém životě právo, ohledně financí, učí je počítačem nebo s chytrým telefonem. Řeknou jim, co si mohou zařídit na obecním úřadě, nacvičí s nimi cestování a díky tomu se někteří klienti dokáží do Plamínku dopravit sami.

Jak například ten nácvik dopravy funguje v praxi?

Například jsme tu měli klienta, který se chtěl naučit sám přepravovat do Plamínku. Protože trochu hůře komunikoval, připravili jsme mu lístečky Merklín-Stod, Stod-Domažlice, Domažlice-Trhanov. Díky těmto lístečkům, které mohl ukázat lidem po cestě, kdyby nevěděl, kde je zastávka, si byl daleko jistější, že to opravdu zvládne, protože to není jednoduchá cesta – je tam plno přestupů.

A zvládnul to?

Zvládnul, maminka nám poté děkovala, že jsme se to s ním naučili. Druhý den při přivítání jsme ho pak před všemi pochválili, všechno nám vyprávěl, mluvil o tom, co bylo těžké a koho všechno po cestě potkal.  

Jak se to stalo, že jste se ocitla v Diakonii Západ a jak dlouho už tu s námi jste?

Dokončovala jsem školu a chtěla jsem jít pracovat někam s lidmi. K nám do Holýšova jezdil pan řidič s mikrobusem Diakonie a každé ráno si se mnou povídal v pekařství, kde jsem pracovala. Potom mi řekl, že když dokončuji školu, tak bych to mohla zkusit v Diakonii, že tu bude výběrové řízení. Tenkrát jsem se potkala s paní ředitelkou, jeden den jsem strávila ve stacionáři v Soběkurech a oni mě pozorovali při práci. Já jsem přišla mezi pár kluků, u kterých byli strašně populární Kabáti. Ptali se mě, jestli znám Kabáty a já jsem jim dokázala o všem povídat a oni mě poslouchali. Pak jsem jim zazpívala nějaké písničky a kluci mi hned první den začali říkat „šéfová Kabátů“. Začala jsem tu pracovat.

Oni si ještě tenkrát strašně přáli zahrát si tři mušketýry, jako to bylo v tom muzikálu. Tak jsme jim ušili kostýmy a začali jsme hrát mušketýry. Dokonce jim Pepa Vojtek udělal podpisovou akci, protože řekl, že jsou pro něj velkou konkurencí. Kluci si splnili sen. Zakřičeli si s ním dokonce i heslo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. To všechno se odehrálo už před nějakými 16 lety. Strašně to letí.  

Co bylo to, co se Vám v Plamínku nejvíc líbilo?

Byl to ten kontakt s lidmi. Nebyla to stereotypní práce. Byla to práce, která mi dávala a dodnes dává smysl. Je hezké, když vidíte, že klient sem třeba přijde s ostychem si s někým povídat, a vy mu dáte najevo, že tu jste pro něj a najednou po roce vidíte, že ten člověk nebrečí při první větě, nestydí se a víte, že jste toho člověka někam posunuli.

Kde se podle Vás bere vůle a touha pomáhat?

Myslím, že člověka vedou k pomáhání už jeho rodiče. Když jsme se bavili v Diakonii Západ o hodnotách, zjistila jsem, že to jsou všechno hodnoty, které mi vštěpovali už rodiče. Když byli ve škole slabší a pomalejší spolužáci, tak mi táta řekl, že takovým lidem se musí pomoci. Já jsem pak k tomu vedla i moje děti. Je to dané výchovou. Maminka byla silně věřící, táta do kostela nechodil a i přesto bych řekla, že to v sobě měli oba dva.

Co je pro Vás každý den ve službě nejtěžší a co je neustále nutné překonávat?

Pro mě je nejtěžší, když někdo z klientů přijde o někoho blízkého. Nebo když jsme se dozvěděli, že klientka, která tu s námi byla několik let, už také není mezi námi a přijde nás navštívit její tatínek. To jsou chvíle, které jsou pro člověka velmi těžké. Když klient zažívá bolest nad ztrátou někoho blízkého, tak víte, že nějaká témata ho rozlítostní. Já vždycky ale říkám, že na bolest není žádné slovo, které by člověka posílilo a utěšilo, s tím se každý musí vypořádat sám. Pak tu máme našeho pastoračního pracovníka Otu, a s tím si o těchto věcech můžeme promluvit.

Co Vás při práci motivuje?

Každý den mě motivují a nabíjí klienti. Teď plánujeme prázdniny, výlety a stanování. To bude skvělé, všichni se strašně těší. Na klientských poradách nám už klienti píší spoustu přání. Čeká nás výlet pěšky do Příchovic, jednodenní návštěva Hracholusek, návštěva zámku v Horšovském Týně… Mně se moc líbí i to, že klienti jen tak pasivně nečekají na to, co jim připravíme, ale teď se rozhodli, že nám připraví divadelní představení, sami si ho nacvičují a nepouští nás do místnosti, kde to zkouší a my se máme na co těšit.

Holky mi pořád říkají, že mám v sobě moc elánu a radosti. Každý den do toho vnáším smích, humor a veselí. Klienti čekají, že jim řeknu každý den nějaké moudro. Někdy jim řeknu i něco v legraci, aby dokázali rozeznat legraci od toho vážného. Vždycky říkám, že člověk v sobě pořád veselí musí probouzet, aby nepropadl nějakým chmurám, aby to v tom životě nějak lépe snášel. I když se stane, že máme špatnou náladu, tak když přijede člověk do práce, nemůže svoji náladu přenášet na druhé, protože to by bylo špatné. Pamatuji si, že jsem ležela v nemocnici a přišla sestřička, která bývala naštvaná, tak jsme se těšili na tu, která je veselá. Tehdy jsem si řekla, že svoje negativní emoce nemohu na lidi sobecky přenášet. To bych tu práci nemohla dělat. Nálady by člověk měl nechat „před Plamínkem“. Jsme tu pro lidi a oni si nezaslouží to, aby viděli naši nervozitu a podrážděnost.

Jak byste popsala klienty?

Parta báječných lidí.

Jaký přístup ke klientům prosazujete?

Opravu je bereme jako sobě rovné, neděláme mezi nimi rozdíly. Rovnou se ptáme při nástupu na způsob

oslovování, berou nás jako partnery a mají v nás velkou důvěru. A to je dobře. Někdy se nám klienti svěřují s tím, co by neřekli ani svým rodičům. Nebo nám naopak zatelefonují rodiče a požádají nás o pomoc, když si s něčím neví rady. Teď se například řešila otázka očkování, kterého se klienti obávali. Tak jsme si s nimi sedli a vysvětlili jim všechny možné perspektivy. Rodiče nám pak děkovali, protože se už jejich děti díky nám očkování nebojí.

Čeho si na Diakonii Západ nejvíce ceníte?

To, že vůbec poskytuje tyto služby, protože bez těch služeb by v hodně rodinách řešili situace, které teď řešit nemusí. Jsou tu lidé, kteří tu jsou pro další lidi. Já vždycky říkám lidem kolem, když vidím auto s nápisem „Pomoc má mnoho tváří“, „hele ti jsou od nás“!

Co byste chtěla vzkázat případným zájemcům o Vaši službu a co Vašim kolegům?

Rodinám klientům vzkazuji, ať neváhají využít služeb stacionáře. Protože když si rodiče nechávají děti doma, tak je prakticky ochuzují o tu část života, kdy mohou být se svými vrstevníky a s někým si popovídat. Rodičům s přibývajícím věkem mnohdy dochází síly a energie.

Kolegům chci poděkovat za to, že tu takto spolu trávíme každý den. Děkuji jim za každodenní nasazení. Děláme si to tu hezké.