Příběh koordinátorky Elišky
Kdy začal Vás příběh v Diakonii Západ a kdy jste začala pomáhat?
Někdy v roce 2004. Předtím jsem studovala zootechniku, původem jsem tedy zemědělec, takže úplně nejsem z oboru. Ale k pomáhání jsem vždy měla blízko. Měla jsem například prapratety jeptišky. Asi to má člověk v sobě dáno nějak geneticky.
V tom roce 2004 jsem nastoupila na Radost k Merklíně. Vzhledem k tomu, že jsem měla maturitu, byla jsem přidělena do Soběkur. Tenkrát se to jmenovalo denní centrum. Poté jsem přešla do Merklína. V roce 2007 vznikl nový zákon o sociálních službách a vniklo zařízení v Soběkurech, kde jsem až dodnes. Pořád jsme však pendlovali mezi Soběkurami a Radostí, což se dlouhodobě nedalo zvládat. V roce 2012 pak vznikla Diakonie Západ, všechno se to uklidnilo. Jak se jednotlivé služby osamostatňovaly, už jsme měli jasně stanovené jedno místo k práci.
Vy jste od začátku dělala na nějaké vedoucí pozici?
Jak jsem předtím pracovala na statku, který byl poměrně malý, všichni jsme museli dělat více věcí, měla jsem docela přehled – dokázala jsem vést skladové hospodářství a zpracovat mzdy, což se dalo využít. I proto jsem rovnou nastoupila do vedoucí funkce. Pro mě jako pro vedoucí je takovou hlavní pýchou to, jak dobrý kolektiv tu máme. V loňském roce odešly dvě zaměstnankyně ze zdravotních důvodů, ale nové kolegyně zapadly velmi dobře. Některé holky jsou pro mě skoro až rodinou, protože se s nimi vídám denně a vidím je třeba častěji, než mé sestřenice. Jsme zvyklé řešit naše životní příběhy a prožíváme je společně.
Co je pro vás každý den nejtěžší?
Nemůžu říct, že je tu něco každý den. Někdy nemám těžké dny, ale vzhledem ke klientům se občas stane něco, co neumím vyřešit, tak to mě občas tíží. Myslím tím takovou tu bezmoc, že něco neumím vyřešit, spravit.
Pochopitelně těžké je i to, když se něco děje s mými zaměstnankyněmi. Myslím, že se mi bude moc stýskat, až za rok odejdu do důchodu.
Co vás nejvíc každý den v práci motivuje?
Takové ty malé úspěchy, protože ty velké jsem nikdy neočekávala. Za úspěch například považuji to, že jsme si sem na zahradu pořídili slepice. Už máme i vajíčka a úplně neuvěřitelné bude to, že sem časem mohou přibýt i kuřátka. Klienti jsou z toho nadšení a rádi se o ně starají.
Já mám vlastně radost úplně ze všeho, co se povede. Budu mít radost, když se mi povede vštípit zaměstnancům pracovní návyky, aby všechno nedělali za klienty. Oni jsou strašně schopní, pouze se musí najít ta aktivita, kterou jsou schopni dělat. Potřebují pouze malou dopomoc.
Nosíte si práci domů?
Snažím se si ji nenosit. Mám doma tolik aktivit, že na to nemám čas myslet. Hodně se věnuji vnoučatům, doma máme obrovského pyrenejského psa, koně, ještě nedávno jsme měli krávy. Miluji zvířata.
Jak vycházíte s rodiči Vašich klientů?
My tu máme úžasné rodiče, kteří jsou velmi osvícení. Když se domlouváme na individuálním plánu pro klienta, maminky dokonce chtějí, abychom některé činnosti nedělali, protože je jejich dítě umí (například zapnout si bundu nebo ji pověsit na věšák). Tady to sice ještě nedělají, ale doma to zvládají, tak je chceme posouvat. Holkám pořád říkám, že klienti nejsou děti, ale dospěláci.
Pracujete s každým individuálně nebo jsou aktivity pouze skupinové?
Je to dva roky zpátky, co jsme se dohodli, že velká skupina nefungovala. S každým máme samozřejmě nastaven individuální plán, ale ty aktivity fungují hlavně skupinově. Dříve to fungovalo v zařízeních tak, že každý klient s PAS (poruchou autistického spektra) měl svůj pracovní box – to není podle nás úplně potřeba, tady se pracuje u normálního stolu. Věříme, že lidé s PAS a lidé se středně těžkým mentálním postižením, jsou schopni koexistovat. Autista však začne snáze „stárnout“, ztrácí pozornost, je citlivější na hluk. Kdežto člověk s mentálním postižením se třeba kolem 35. roku života stále může rozvíjet.
Stacionář Korálek jsme tedy mohli rozdělit na horní a dolní část. Dole jsou lidé s vyšší mírou podpory. Nahoře jsou lidé, kteří jsou schopni pracovat hodně samostatně. A je jedno, kdo se v tom patře nachází, nejsme tedy rozděleni na klienty s PAS a klienty s mentálním postižením. Takto jsme to rozdělili na zkoušku a ono to vyšlo. Minimalizovaly se agresivní nebo sebepoškozující případy.
Byly takové případy sebepoškozování nebo projevy agresivity časté?
Člověk s těžkou formou PAS si těžko řekne o to, co potřebuje a co se mu nelíbí. Často ani nemluví a nevoli projevuje jinak. Může to být nějakou formou agrese nebo prostřednictvím sebepoškozování. Neumí nám to ukázat nebo napsat. Když se zamýšlím, co do budoucna, Korálek by mohl navazovat na péči ve školách a pracovat na nějaké alternativní formě komunikace. My něco takového už nyní používáme – fotky, obrázkový systém, ale nefunguje to s každým.
Jak to máte se vzděláváním?
Vždycky se snažím vzdělávání přizpůsobit na míru zaměstnancům a jejich potřebám, ale i potřebám samotného zařízení. Docela důležitý pro mě byl jeden AHA moment, kdy klient různě kradl ponožky a trička a já jsem jednou k němu přišla, měla jsem zkrat a začala jsem se s ním o to tričko přetahovat, vybavuji si, že jsem mu odendávala prsty, aby mi to vrátil. Kolem mě šla kolegyně a řekla mi, že to je dobré, ať jdu nahoru a jdu si odpočinout. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se „peru“ s klukem u skříňky kvůli věci, za kterou nemůže a že je to vlastně úplná banalita, ale už toho prostě bylo v jednu chvíli moc, tak jsem to sama nezvládla uřídit. Od té doby na vzdělávání nahlížím jinak, protože díky této zkušenosti hledáme pro zaměstnance i kurzy sebepoznání, co se v takových situacích dá dělat a jak zpracovávat stresové momenty. Musíme být v přemýšlení vždycky krok před klienty.
Co na klientech máte nejraději?
Asi to, že Vás vždycky něčím překvapí. Právě tam jsou někdy o krok před námi. Mám na nich ráda to, že jsou upřímní. Bezprostřední. Na nic si nehrají, neumí to. Jsou takoví, jací jsou. Naprosto mi vyhovuje naše cílová skupina, našla jsem se v ní.
Co pro Vás znamená Diakonie Západ?
Tady jsem poznala úžasné lidi. Jsem ráda, že jsem tu vydržela tak dlouho. Mám pocit, že si mě opravdu někdo váží za to, co dělám a že to dělám dobře. Dostali jsme velký prostor dělat to tak, jak chceme a jak to umíme a váží si nás za to.
Na co budete ve službě nejraději vzpomínat?
Jsou to spíš takové drobnosti, vtipné momenty a různé hlášky. Mně se třeba strašně líbí, že nám Vašík na společné poradě řekl, že chce jet ššš ššš, a tak jsme se za čas sebrali a jeli jsme vlakem na Karlštejn, a to včetně několika přestupů. Dokážete si představit, jak takový výlet musí být náročný. Nebo mě napadá moment, že jsme na tradičním slámování prodávali naše výrobky a já jsem skupince lidí říkala, že klienti potřebují při výrobě velkou míru podpory a klient Jarda, který stál vedle mě, se ozval: „Chceš tady těm lidem říct, že jsem neschopnej?“ To bylo opravdu vtipné, je úžasné, jak jsou bezprostřední. Jsem také pyšná na to, že máme za patrona Viléma Dubničku.