Příběh koordinátorky Evy
Jak se to stalo, že jste se ocitla v sociálních službách a konkrétně pak v chráněném bydlení v Přešticích?
Vystudovala jsem strojní průmyslovku a poté jsem se rozhodovala, co budu dělat dál. Rozhodla jsem se pokračovat na VŠ v oboru sociální práce a sociální pedagogika a při tom jsem v 18 letech nastoupila jako dobrovolná pečovatelka v Městském ústavu sociálních služeb. To bylo dlouho před rokem 2000. Několik let jsem pracovala na různých pozicích v sociálních službách a následovala mateřská dovolená. Poté jsem začala pracovat na pozici asistenta pedagoga s dívkou se středně těžkým mentálním postižením. Tam jsem byla 6 let a byla to neuvěřitelná zkušenost.
Začínala jste s technickým vzděláním a přešla jste do sociálních služeb. Co to zapříčinilo?
Já jsem už od malička chtěla pracovat v sociálních službách, jinou práci jsem si ani neuměla představit. Moje maminka v oboru také pracovala, takže jsem to měla před očima. Věřím, že na každý problém je nějaké řešení, a to se pro mou pozici v sociálních službách hodí.
Kde myslíte, že se u lidí bere vůle pomáhat?
Určitě to je zakořeněno v rodině, ale člověk to má dáno nejen výchovou.
Co Vás motivuje?
To, že jsme tu pro klienty. Chceme je začlenit do běžného života a chceme jim to co nejvíce usnadnit. Ne u všech se to podaří, ale několik klientů dokáže přejít i do běžného bydlení. Líbí se mi, když k nám přijdou klienti a chtějí si s námi povídat a jsou velmi vděční za to, že jim někdo naslouchá, a to hlavně individuálně. Teď jsme s nimi byli na výletě – na Švihově na Brčálníku. Na chatě jsme si upekli buřty, udělali jsme si táborák a cestou zpět jsme se zastavili v hospůdce. Večer jsme se vrátili zpátky.
Co ráda podnikáte ve volném čase?
Vzhledem k tomu, že máme domek se zahradou, ráda se věnuji práci na zahradě, jezdím na kole a po výletech.
Kdybyste měla popsat nějaký Váš životní milník, co by to bylo?
Svatba. Je to už dávno, 20 let. Svatba se konala v Přešticích a byl to jedinečný a neopakovatelný zážitek. Po letech, když si naši děti prohlíží svatební album, nemohou uvěřit, kolik měl manžel vlasů. Z fotek nemůžou tatínka poznat. (smích)
Jak jste slavili výročí?
Manžel mi koupil auto. Bylo to překvapení, vůbec jsem o tom nevěděla. Já jsem ho pozvala jen na večeři. (smích)
Když se vrátíme k Vaší práci, s čím nejčastěji potřebují Vaši klienti pomoci?
Hodně využívají pomoc s hospodařením s penězi. Ne všichni umí číst a psát, takže je potřeba s nimi při nákupech sepsat nákupní seznam, dojít s nimi nakoupit. Někteří klienti dost dobře neznají hodnotu peněz. Pomáháme s tříděním prádla a celkově s praním. Poté jim pomáháme s vyřizováním věcí na úřadech a zajišťujeme jim doprovod k lékaři. Některým klientům například propadla občanka, tak to jsme jim pomáhali zajišťovat. Míra asistence se liší u našich svéprávných a nesvéprávných klientů, tam je některé úkony nutné zajišťovat s dopomocí opatrovníka. Některým klientům pak také asistujeme s úklidem domácnosti.
Zlepšují se klienti časem v některých úkonech nebo potřebují stále tu samou dopomoc?
To je různé, určitě se je snažíme motivovat ke zlepšování, ale měli jsme tu i klienty, kteří přišli ze svého domova a byli velmi „vycepovaní“ od maminky. Byli zvyklí, že si třeba sami sklidí nádobí ze stolu. Když však přišli k nám, některé úkony se jim už příliš nechtělo dělat. Takže máme případy, kdy se to i drobně zhorší, ale naštěstí je více těch, kde je to na stejné nebo lepší úrovni, než při příchodu k nám.
Máme tu třeba klienta, který pravidelně píše do Epochy, a jeho postřehy otisknou a vyřeší sám každý technický problém s elektronikou, ale když má vyprat prádlo, tak neví, co se má dělat poté, co pračka dopere. Každý klient má svůj individuální plán, ve kterém si stanoví cíle, co by chtěl zvládat a my s ním poté na tom společně pracujeme.
Slyšela jsem, že někteří Vaši klienti docházejí do práce. Jak to funguje?
Jsem moc ráda, že se mi klienty podařilo zaměstnat. Z 11 klientů jich do práce dochází 6. Dojíždí například do Café a restaurant Kačaba (pozn. DZ: Kačaba zaměstnává lidi se zdravotním postižením), dojíždí do různých firem vypomáhat s manuálními činnostmi nebo zajišťují úklid města. Dochází tam vždy na několik hodin denně (většinou na 2 až 4) a my poté sledujeme, jak si vedou, zda do práce opravdu dochází a jak jsou spokojení.
Co pro Vás znamená Diakonie Západ?
Měla jsem se o ní dozvědět dřív. Do předloňského roku jsem vůbec neměla tušení, že nějaká Diakonie Západ existuje. Nadchla mě a myslím si, že je to organizace, jejímž posláním je pomáhat lidem a opravdu to dělá nejlépe, jak dovede. Takových organizací by mělo být víc.
Co byste vzkázala klientům a co Vašim zaměstnancům?
Klientům bych vzkázala, že se nemusí se bát toho, co se děje za našimi dveřmi, protože s každým pracujeme individuálně a přihlížíme k jeho možnostem a schopnostem. Vždycky se na nějakém řešení domluvíme a snažíme se najít řešení.
Kolegyním bych vzkázala, že jsem moc ráda, že jsme takový kolektiv, který je schopen se na všem v klidu domluvit. Byla bych ale ráda, kdyby se tu mohlo konat více teambuildingů, abychom se mohli ještě více tmelit. Za to bych byla moc ráda.