Příběh koordinátorky Ivety

Odkdy jste spojena s Diakonií Západ a co Vás k tomu motivovalo?

Stalo se to tak, že jsem dostudovala dálkově sociálně pedagogickou školu a hned následně jsem se hlásila na konkurz na OSPOD. Na ten samý konkurz se hlásila shodou okolností i dřívější koordinátorka tohoto stacionáře. Protože měla hodně zkušeností, tak ji vybrali a ona se mě zeptala, jestli nechci místo ní na pozici koordinátorky. Bála jsem se sem jít, protože z této cílové skupiny jsem měla velký respekt, bála jsem se, že mi klientů bude líto.

Předtím jsem totiž pracovala v domově pro seniory, a to je úplně o něčem jiném. První, co mě nadchlo, když jsem do Kvítku přišla, byl náš klient Jirka, který řekl, že jsem krásná jako Václav Havel. Viděla jsem téměř okamžitě, jak jsou naši klienti prostě „výjimeční. Za půl roku jsem stála ve stacionáři a pomyslela jsem si, že to snad ani není možné, že mě sem někdo předurčil. Po té době mi klienti přišli daleko lidštější, než kdejaký takzvaně „normální“ člověk. Řeknou to dobré, i to špatné a člověk ví, co má čekat a dodnes tu práci díky klientům miluji. Přirozenost odzbrojuje.

Čeho si na nich nejvíce vážíte?

Opravdovosti. A vůbec specificky na našich klientech si vážím toho, že když sem přijde někdo nový, zapadne sem. Oni mají na všechno vlastní názor a až nečekaný všeobecný přehled. Když jsme třeba hledali název našeho stacionáře, nebyl nikdo, kdo by neměl svůj vlastní názor.

Když se vrátíme do minulosti, co nejvíce ovlivnilo Váš život?

Můj život moc pěkný nebyl. Musela jsem ujít velký kus cesty sebepoznávání a sebevzdělávání, abych s sebou nenesla nějakou životní křivdu. Dnes si zpětně uvědomuji, že jsem procházela základní školou v době, kdy jsem měla o sobě velmi špatné mínění, protože mi nikdo nevěřil, že něco zvládnu. V každé fázi života jsem cítila, že mám na víc, že chci jít dál. Zastavila jsem se ve 22 letech, že si chci doplnit vzdělání, pak znovu ve 40, kdy jsem si také doplnila vzdělání. Myslím, že je důležité se umět zastavit a říct si, že chci od života víc.

Maminka nás vychovávala úžasně, ale nebyla jsem motivovaná dělat něco navíc, chodit do ZUŠ apod. Hodně ráda zpívám, tančím, ale našla jsem to velmi pozdě v životě. Celé dětství jsem s bráškou Mírou stála u klavíru a zpívala písně, které jsme měli společně naposlouchané a on hledal ty správné akordy a to mi zůstalo. Ale v té době jsem nevěděla, že mi to zůstane a budu chtít zpívat pořád. Ve 40 mě oslovila lektorka latinsko-amerických tanců, jestli nechci tančit v muzikálu, tak jsem do toho šla a následně mi i nabídla, zda nechci tančit v jejich taneční skupině. Šla jsem do toho. Na poslední chvíli jsem se chytila. Ale pořád mám radost, že jsem v životě chtěla dělat to, co mě baví a aby to zároveň mělo smysl. A to teď dělám. Zpívám mimo stacionář v gospelové skupině, ale i ve stacionáři s klienty zpíváme a dokonce se nám povedlo i vystupovat – na bohoslužbě v Korandově sboru a na plese handicapovaných. To bylo super! Klienti byli krásně upravení, jejich projev byl úžasný a byli odměněni velkým potleskem. A jejich rodiče byli pyšní J.

Co ráda děláte doma?

Když přijdu domů, tak se mnohdy musím zastavit a nedělat nic, abych si vyčistila hlavu. Ráda trávím čas se synem a přítelem, který mně hodně podporuje. Společné výlety a setkávání s přáteli, mě dělá šťastnou.  Když mám potřebu zrelaxovat, tak jdu ke klavíru a zpívám. Je to taková očista, udělá se mi najednou dobře. Také háčkuji. Mrzí mě, že jsem byla v době před pandemií velmi aktivní a plno věcí jsem  musela přestat dělat. Začala jsem se například učit zpívat pod dohledem profesionála, takže se těším na návrat do normálního života.

Co byste řekla o Diakonii Západ?

Od roku 2006 pracuji v sociálních službách. Když jsem si doplnila vzdělání, už mě najednou nepotřebovali, na místě, kde jsem byla zaměstnaná 9 let, protože už jsem byla překvalifikovaná. Před Diakonií Západ jsem byla na kurzu, na kterém jsem se naučila respektovat klienty. A tady v Diakonii cítím, že ten respektující přístup naprosto funguje v praxi. Nikdo se tu nad nikým nepovyšuje. Byla mi dána svoboda, důvěra.

Na co se každý den nejvíc těšíte?

Když vstanu, těším na práci a nemám žádný pocit, že jdu do práce a že to bude celý den otrava. No a konkrétně?
Máme volný rozjezd, kdy přijímáme do 8 hodin klienty, pak si s nimi sedneme a sdílíme se. Je to krásný čas.

My si i sami říkáme, že bychom nechtěli jinou práci.

Jaký máte vztah s rodiči Vašich klientů?

Mají můj hluboký obdiv. Sama jsem matka dvou dětí – mám 27 letou dceru a skoro 12 letého syna, který má také zdravotní znevýhodnění, ale díky tomu moc dobře vím, čím si rodiče prochází. A také vím, že se může udělat při péči hodně chyb, které ani jako rodič nevnímáte a máte například tendenci přepečovávat. Zjistila jsem, že se v maličkostech dopouštím úplně stejných „chyb“, jako ty rodiče. Přitom tady v Kvítku to vidím úplně jasně a umím na to nahlížet profesionálně.

No a jak jsem už dlouho matkou, jsem strašně unavená. O to víc obdivuji rodiče, kteří mají doma např. 40 letého vlastního potomka. Zvládají to neuvěřitelně. Rodiče jsou velmi rádi, že nás tu mají a jsou vděční. Ale zároveň je třeba říct, že je mi moc líto sourozenců našich klientů, kteří jsou celoživotně zatížení. Musíme si uvědomit, že tu rodiče našich klientů jednou nebudou, klienti každý rok stárnou a jednou to bude právě možná v některých případech na sourozencích, aby se o své bratry a sestry postarali. Ideální by bylo mít následné služby, přemýšlet dopředu.

Co Vás v práci nejvíce motivuje?

Možná by to mohl být růst. Klienti nejsou na místě, ale pořád pracujeme, posouváme se a máme cíl. Abychom je postavili do společnosti alespoň tak, jak je to v jejich možnostech.

Také jsme měli sen, že bychom tu na Plánické ulici pronajali prostor a začali bychom provozovat nějaké bistro, jako je Kačaba (pozn. Diakonie Západ: Kačaba je bistro v centru Plzně, ve kterém pracují osoby se zdravotním znevýhodněním). Byl to ale jenom takový nápad a díky pandemii šel stranou, ale ráda bych tu myšlenku dotáhla. Dovedu si představit, jak by byli naši klienti nadšení. Víme, v čem vynikají a chceme je v tom podpořit. Máme tu klienta, který byl trochu problémový, ale pak jsme mu dali úkol, ať vyhledává písničky na YouTube a je takovým DJem pro naše hudební chvilky, a on v tom neuvěřitelně narostl a zklidnil se. Dnes dokáže sám zapojit počítač a veškerou aparaturu a vidíme, že je při tom šťastný.

Věřím, že každý člověk má příležitost ke šťastnému a spokojenému životu. Klienti nejsou výjimkou a my se tu na tom snažíme pracovat.

Co byste vzkázala svým kolegyním v Kvítku?

Že jsem vděčná za to, jakou práci dělají a jak ji dělají. Už samotný výběr profese mi říká o člověku, že není přízemní, ale o životě víc přemýšlí. A že jsem vděčná za to, jaké jsou a že umí obstát v situacích, které jsou těžké. Umí přijmout druhého, jako sobě rovného a společně se dohodnout na cíli, jak nejlépe tam dojít. Jsou to osobnosti, žádné šedé myšky, které by bezmyšlenkovitě přijímaly a konaly. Mají krásnou energii a smysl pro humor. Naše porady jsou diskusí a umíme se shodnout na tom, aby byl klient spokojený.  Přála bych si, abychom to zvládaly spolu ještě dlouho.

,,Takže holky jste super jedničky a mám Vás ráda.“

Máte nějaký vzkaz pro budoucího klienta?

Aby se nebál mezi nás přijít, protože tady potká spoustu správných chlapů i žen, ze kterých se mohou stát kamarádi, zažije hodně smíchu a naučí se něco, co by třeba doma nezvládl. U nás klienti umí krásně přijmout i nové osazenstvo.