Příběh koordinátorky Veroniky
Kdyby ses mohla popsat, jak bys to udělala?
Jsem spíš introvertní naslouchač, ale přesto jsem taky společenská. Mám kolem sebe ráda lidi. Hodně se podceňuji, ale snažím se, aby to na mě nebylo znát. Mám kolem sebe takový ochranný obal a chvíli trvá, než si k sobě někoho pustím, protože jakmile někomu začnu důvěřovat, tak je to bezmezné. Ve škole jsem vždycky byla taková ta šedá myš třídy, která se moc neprojevovala.
Jak tato povaha koresponduje s prací v Klubu?
Tam mi to nepřekáží. Jsem ve své roli a chovám se podle ní, ale zároveň to nikdy nejde za můj komfort. U dětí se má introverze neprojevuje, nesedím v koutě. Naopak s nimi často dělám srandičky, ale dokážu být i vážná, když to situace vyžaduje. Mám ráda, když se kolem mě lidi smějí. U dětí je to ještě hezčí pocit, když tě děti berou.
Co ráda děláš, když zavřeš za prací dveře a jdeš domů?
Času je teď málo, protože se snažím věnovat studiu. Jsem zodpovědný člověk, který chce mít věci v pořádku. Věci dělám průběžně a nechci je nechávat na poslední chvíli. Ráda zpívám, hraju na kytaru, zpívala jsem v kapele a trávím čas s přítelkyní a přáteli. Mám ráda svůj klid. To jsou pro mě fajn večery.
Jak se podepisuje práce ve vedoucí pozici na Tvé osobnosti?
Okolí o mě říká, že práce a mě post koordinátorky posunul v osobním životě. Díky tomu, kde pracuji, se osobně rozvíjím, což mě těší. Posunula jsem se hlavně v rámci mého sebevědomí a projevu. Dřív jsem se bála nějaké věci dělat, teď do nich jdu více po hlavě.
Napadají Tě nějaké paralely mezi životy klientů a Tvým vlastním dospíváním?
Napadá mě stud a takové to přirozené stranění se starších lidí. Jako dítě jsem byla spíše ten stydlivější tvor. Díky tomu teď u některých stydlivějších klientů dokážu rozpoznat jejich projevy chování, kdy se straní a jak při tom koukají po ostatních. Věřím ale, že tohle dokáže rozpoznat jakýkoliv empatický sociální pracovník, takže když mám podobnou životní zkušenost, nemusí to nutně být výhodou.
Kdybys měla jmenovat nějaké hodnoty, podle kterých se snažíš žít, jaké by to byly?
První by byla asi opravdovost, protože nesnáším přetvářky. Jsem člověk, kterému když něco je, tak to na něm všichni okamžitě poznají a prožívají to s ním. Také je pro mě důležité přátelství. Nedokázala bych být sama. Musím mít kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, nemusím si před nimi na nic hrát a nemusím se bát, že mě odsoudí a že mě budou nějak nálepkovat. Když něco udělám blbě, vím, že mě podrží. Další hodnotou je pro mě zodpovědnost – nemám ráda, když dělám chyby. A to ne kvůli případné kritice, ale já si v sobě prostě ty chyby pak nesu.
Vzpomínáš si ve svém dětství na něco, co v Tobě dodnes rezonuje?
To bylo na konci 9. třídy na ZŠ, když jsme dostávali takové ty ročenky při odchodu. Byl v nich prostor na psaní a spolužačka, která se vždycky hodně líčila a bývala středem pozornosti, což bylo mým úplným opakem, mi tam napsala citát, který mě dostal: „Nikdy nepřemýšlej nad tím, co si o tobě myslí ostatní, protože ostatní mají plnou hlavu toho, co si o nich myslíš ty“. Tím se snažím řídit a mám to od té doby v hlavě. Tohle prožívám každý den.
Když jsi mluvila o tom, že ráda trávíš čas se svou přítelkyní, setkala ses v životě s nějakými stereotypy vůči svému vztahu? Jak reagovala rodina?
Už jsme spolu 10 let, takže hodně věcmi už jsme si prošly, pro mě byl ale důležitý moment, kdy náš vztah začala brát moje babička. Volala mi, ať jí dám moji přítelkyni k telefonu, aby jí mohli s dědou popřát k narozeninám. Babičce jsem pak psala, že jí za to moc děkuji a vážím si toho, načež mi odepsala, že to je samozřejmost, že jsme přeci obě rodina. Hodně to ve mně zanechalo. S přítelkyní máme spoustu plánů do budoucna - dům se zahrádkou, dítě a pejska.
S tím souvisí i to, že jsem dřív strašně moc řešila stereotypy, trvalo mi dlouho se s tím srovnat. Teď už se je snažím moc neřešit, stejně se nikdy všem nezavděčím. Proč řešit takové malichernosti? Je to můj život a každému je „buřt“, co prožívám. Možná i tady proběhlo to stažení do mého bezpečného okruhu lidí. Nad vším se až moc zamýšlím, všechno řeším. Pro mě jsou například důležité malé věci, které mohou být pro jiné přehlédnutelné. Třeba jako u té babi – jedna věta, která znamenala strašně moc. Hodně v životě prožívám to, že „podle sebe soudím tebe“. Například v tramvaji bych vždycky pustila důchodce sednout a strašně mě irituje, když to někdo neudělá.
Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?
Ta se asi nikde jen tak nebere, ta v nás prostě je. Buďto chceš pomáhat nebo ne. Je rozdíl mezi nezištnou a účelovou pomocí. Tu nezištnou pomoc musíš mít v sobě. Zní to jako klišé, ale vždycky jsem se snažila pomáhat. Prostě beru ohledy na své okolí a vadí mi, když to někdo nedělá. Vadí mi sobci.
Jak ses dostala do Diakonie Západ?
Tam mě přivedla bývalá koordinátorka. Měla jsem vystudovanou VOŠku, obor Sociální práce. No a jsem tu už 4,5 roku, nastupovala jsem v roce 2017 a v roce 2020 jsem se stala koordinátorkou. Pro mě to byl velký posun v životě. Vnímám se jinak. Třeba jsem si vlastně ani sama neuvědomovala, že mi ta role prospívá a práci prožívám jinak než předtím. Teď mám zodpovědnost nejen za Klub, ale i za mé podřízené. Snažím se v Klubu vytvářet pozitivní atmosféru. Pokud by byl v práci nefunkční tým, tak nás to nebude tak těšit a nebudeme odvádět kvalitní práci.
Co bys vzkázala svým kolegům?
Že jsem ráda, že je mám. Jsem na ně pyšná. S Vojtou jsme kolegové a přátelé již několik let, je to kvalitní pracovník a můžu se na něj s čímkoli obrátit. Barča je v Klubu sice jen pár týdnů, ale skvěle mezi nás zapadla a dohromady teď tvoříme skvělý tým. Můžu se na ně spolehnout a oni na mě. To by mělo být vždy oboustranné. Ještě bych jim chtěla vzkázat, že doufám, že mi vydrží. (smích)