Příběh pana Jana

Jak jste se dostal k opatrovnictví svého synovce?

Pocházím z rodiny, ve které jsme byli tři děti, a já jsem nejstarší. Moje mladší sestra zemřela a měla jediného syna, který se jmenuje Otto. Říkáme mu ale Otík. Po její smrti v roce 2015 jsem se stal jeho opatrovníkem. Otíkova cesta do Domova Radost byla složitá. Od sestry odešel její manžel, zůstala se synem sama a dlouho zapírala, že se její zdravotní stav zhoršuje. Přemlouval jsem ji, aby začala řešit to, co bude s jejím synem, kdyby se náhodou její stav ještě více zhoršil. Dost jsme se kvůli tomu hádali. Než ji jednoho dne hospitalizovali, naštěstí dala na mou radu a podívala se na pár zařízení, které jsem jí poslal. Paradoxem bylo, že jsem jí poslal i Domov Radost v Merklíně, ale myslel jsem si, že je to ten Merklín někde u Karlových Varů, proto jsem tomuto zařízení nevěnoval pozornost. Až když má sestra Domov Radost vybrala a Otíka sem umístila, dozvěděl jsem se, že Merklíny jsou dva. Když pak opravdu došlo k její dlouhé hospitalizaci, Otík už v Domově Radost byl. V době matčiny hospitalizace jsem ho jezdil na její žádost navštěvovat, a to bylo přibližně rok předtím, než jsem se stal jeho opatrovníkem.

Jaké byly Vaše první pocity, když jste se v rodině dohodli, že synovcovým opatrovníkem budete zrovna Vy?

Já jsem byl rád, že jsem se stal jeho opatrovníkem, i když jsem vůbec nevěděl, co to obnáší. Kdyby to chtěl dělat můj bratr, o Otíka bych bojoval. Po poměrně krátké době bylo vše administrativně vyřešeno, a do dnešní doby vše probíhá skvěle. Každé dva roky se provádí psychologické přezkoumání člověka, který pobírá invalidní důchod. Když toto přezkoumání probíhalo poprvé, nevěděl jsem, že takový institut vůbec existuje. Při tom přezkumu Vás na tu dobu zbaví opatrovnictví, a když mi přišel dopis o tom, že pozbývám opatrovnictví, byl jsem zmatený a nejdřív jsem chtěl jít na soud a všem to tam „vytmavit“. Pak jsem se o tom dozvěděl víc a zjistil jsem, že to patří k celému procesu a že je to v pořádku. Opatrovnictví s sebou přináší plno povinností a administrativy. Doma mám už několik šanonů. (smích)

Jaké byly Vaše první pocity po příjezdu do Domova Radost?

Když jsem sem přijel poprvé, tak jsem byl od prvního okamžiku nadšený, že je Otík zrovna tady. Mně se tu moc líbí a domov Radost je na krásném místě. Za tu dobu jsem zažil i výměny personálu, ale vždycky se tu k Otíkovi chovali a stále chovají  hezky a starostlivě. Ta péče je tu na velmi vysoké úrovni. Když jsem sem přijel a zjistil jsem, kde je, přijal jsem to opatrovnictví ještě s větší hrdostí. Trochu z toho dobra, které je mu tu poskytováno, pochází také ode mě. Ještě mě tu nadchla jedna věc – před COVIDem ho pětkrát týdně vozili do Stacionáře Plamínek, kde je také skvělý personál a také to, co on má velmi rád a co je pro něho prospěšné. Může tam totiž pracovat.

Takže se zaměstnanci vycházíte dobře?

Více než to. Většina personálu je vysoce  kvalifikovaná a svoji práci vykonává podle mého názoru na více než potřebné odborné úrovni. Na všechny společenské akce, na které jsem byl pozvaný, jsem vždy přijel. Považoval jsem to za svou povinnost a vyjádření úcty k práci lidí, kteří pomáhají potřebným. Jednou jsem tu byl na společném grilování, dopil jsem si kávu a chtěl jsem se po anglicku vypařit, ale oni mě odchytili a musel jsem si dát buřta. (smích) Najednou jsem měl možnost mluvit i se zaměstnankyněmi z jiných domácností, kde jsou  případy daleko těžší než na Otíkově domácnosti. Když jsem se pak rozloučil, odjel jsem úplně zdrcený. A to si o sobě myslím, že jsem zvyklý přicházet do styku i s nepříjemnými věcmi. Dodnes si často říkám s obdivem: „ Jak to ty ženské mohou dělat.“

Zmínil jste se mezi řečí, že s Otíkem to nebylo vždy jednoduché a že má občas výkyvy chování. Jak těžké pro Vás bylo se s tím vypořádat?

Otík měl bohužel k násilí někdy blízko, dokázaly ho naštvat i maličkosti. Pak ho vyšetřil expert na autismus z  Prahy. Díky němu jsme věděli, že není nejen mentálně postižený, ale zároveň má i poruchu autistického spektra. Byla lepší i horší období. Několik nepříjemných situací bylo hlavně tehdy, kdy žil se svou matkou doma. V Domově Radost se však jeho agresivita díky dlouhodobé, systematické a usilovné činnosti všech zaměstnanců podařila podchytit a nyní je synovec ve stavu, který je akceptovatelný.

Jak často se s Otíkem vídáte?

Brali jsme si ho s manželkou před COVIDem na jednodenní výlety, většinou na dušičky, na výročí úmrtí jeho mámy a na různé rodinné oslavy. Domů si ho bohužel vzhledem ke zdravotnímu problému v rodině brát nemůžeme. On hrozně rád jezdí na výlety. V Plamínku často jezdili na muzikály, tak jsme mu koupili oblek, košili a kravatu. Na to si potrpí. Ví, že je fajn se takhle obléknout. Víte, on se umí velmi dobře chovat v restauraci nebo na veřejnosti. Máma ho dobře vychovala. Má přehled, kde má být, nikdy se neztratí. Věděla jste, že má například na starosti odpadové hospodářství? Kdyby mu někdo dal papír do plastů, asi by dostal nakládačku. (smích)

Kdybyste měl nějak popsat Otíka, jak byste to udělal?

Vysoký, silný, na pohled vypadá velmi dobře, skoro až zdravě. Několikrát jsem přemýšlel o tom, jestli by to na něm bylo na první pohled poznat, že má mentální postižení. V jádru je určitě dobrý a hodný. Když je ve vyrovnaném prostředí a nenachází se tam nic, co by ho provokovalo, je to dobrý člověk, který je třeba i schopen pomoci. Je velmi vnímavý, od malička si například pamatoval registrační značky různých aut – má velmi dobrou paměť. Je pracovitý a zapojuje se rád do činností ve svém okolí.

Kde myslíte, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Teď nechci, aby to vyznělo nějak šovinisticky a sentimentálně, ale věřím, že ji v sobě mají skoro všechny ženy. Rozdíl ve schopnosti vnímat okolní svět, je mezi mužem a ženou značně rozdílný. S něčím se člověk narodí a něco v něm postupně vzniká. Když jsem dospíval, bylo to velmi bouřlivé a dramatické. Mně v životě pomohla spousta lidí, kterým jsem to nemohl nikdy vrátit ani oplatit. Někomu jsem dokonce nemohl ani poděkovat. Věřím ve „věčný dluh“. Nikdy nemůžeme svým rodičům vrátit to, co oni udělali pro nás. Ale můžeme něco udělat pro své děti nebo pro jiné lidi, kteří to potřebují, jako to dělají zaměstnanci Diakonie.

Co vás motivuje?

Určitě především lidé. Když se potkám s někým, s kým si rozumím, je mi dobře a mám větší chuť do života. Nejen s někým novým, ale i s přáteli.

Co Vám opatrovnictví dalo a co vzalo?

Nevzalo mi rozhodně nic a dalo mi zaprvé to, že mohu „úřadovat“ (mám 4 nebo 5 šanonů), každý rok se můžu zabývat takovou krásnou administrativní činností při psaní zprávy a vyúčtování, ke které bych se normálně nedostal. (smích) Dalo mi to možnost se seznámit s problematikou péče o mentálně postižené lidi a s lidmi, kteří ji vykonávají. A dělají to lépe, než je jejich pracovní povinnost. K tomu bych se jinak nedostal. Kdyby mi o tom někdo vyprávěl, asi bych mu nevěřil nebo bych to považoval za silně přibarvený příběh. Také mi to dalo to, že jsem zjistil, že jsou dva Merklíny. (smích) Teď mě budete mít za blázna, ale díky Otíkovi vím, že každý má nějakou poruchu nebo obsesi. Já jsem například urovnával rohožky na ministerstvu školství, když jsem tam jel služebně v rámci svého zaměstnání. Šli jsme chodbou a já každou tu rohožku posunul tak, aby byla rovně. Připadalo mi to samozřejmé a potřebné. Za kolegou jsem zaostával už několik desítek metrů, když se konečně otočil a zeptal se mě, co to proboha dělám. Teď si na to už musím dávat pozor, dělám to jen s rohožkou před našim dveřmi, aby mě jednou někdo nesbalil do sítě a neodvezl mě. Jsem přece řádně jmenovaný Otíkův opatrovník. (smích)

Co byste vzkázal zaměstnankyním v Domově Radost?

Že je mám rád.