Příběh paní Jiřiny

Jak byste jednoduše popsala službu Adite pro lidi, kteří ji neznají?

Naše služba se věnuje pěstounským rodinám – to jsou rodiny, které přijaly děti potřebující rodinné zázemí, a které nemohou žít s vlastními rodiči. Děti, které jsou v systému sociálně právní ochrany považovány za ohrožené. Služba Adite podporuje pěstounské rodiny a pomáhá pěstounům vytvářet zázemí pro děti tak, aby se mohly zdravě rozvíjet a žily v harmonickém prostředí. 

V praxi se  setkáváme se třemi základními typy rodin:

• rodiny, které přijdou se zájmem postarat se o další dítě, někdy mají již vlastní rodičovskou zkušenost a cítí, že mohou pomoci dalšímu dítěti, které nemá možnost žít v rodině;
• rodiny, které jsou příbuzní dítěti, a kterému se stanou pěstounem (prarodiče nebo tety a strejdové) mnohdy ocitly náhle bez předchozí přípravy a rozmýšlení např. nenadálou životní událostí blízké rodiny;
• rodiny, které se chtějí stát přechodnými pěstouny – přijímají děti na tu nejnutnější krizovou pomoc v délce maximálně jednoho roku.

Naše služba má být pomocníkem a průvodcem pěstounství jako role, která je často velmi specifická.  

Co vlastně obnáší práce v Adite?

Práce v Adite je pro sociálního pracovníka rozdělena do více oblastí, a naši členové týmu se potřebují stále učit a rozšiřovat svoje dovednosti v sociální práci s rodinou.

Náš pracovník navštěvuje rodinu pravidelně v domácnosti a nabízí oporu v tématech, která se týkají oblasti výchovy a specifických potřeb dítěte v náhradní rodinné péči, které si může nést ve svém psychickém vývoji známky raného trauma. Děti, se kterými se setkáváme, potřebují pochopení a naše služba vede pěstouny k takzvanému „terapeutickému rodičovství“, které může pomoci zahojit zranění dětské duše a pomoci dítěti opět důvěřovat dospělým a prožívat dětství bez starostí o své bezpečí, ale i základní potřeby, jako je třeba jídlo.

Pracovník se věnuje při setkání s rodinou individuálně i dítěti, je mu takovým kamarádem, který může být pomocníkem v náročných situacích, může být parťákem pro radosti, ale i pro sdělení potřeb a starostí dítěte. Naši pracovníci používají různé hravé nástroje, obrázky, maňásky, pracovní listy – díky nim pomáhají dětem s vyjádřením.

Adite připravuje pro pěstouny vzdělávání, a naši pracovníci se věnují školení pěstounů, připravují též různé programy pro děti během vzdělávání pěstounů. Nejvíce si s dětmi užíváme letní pobyty, kde máme možnost děti ještě více poznat. Pracovník v Adite potřebuje tedy i nadšení pro skupinovou práci s dětmi.  

Téma, které je pro kolegy v Adite důležité, je podpora biologické rodiny dítěte. Každé dítě potřebuje znát svůj životní příběh, aby se zdravě psychicky vyvíjelo a bylo spokojené samo se sebou, až vyroste. Pomáháme tak pěstounským rodinám s tématem citlivě pracovat. Někdy zpracováváme s dítětem hravou formou takzvanou knihu života, někdy podporujeme děti v kontaktu s rodiči a pomáháme vyslechnout jejich potřeby. Setkáváme se s rodinami i v situaci „asistovaného kontaktu“, kdy se dítě setkává s biologickými rodiči v našem prostředí. Pracovníci pomáhají udržet průběh celé situace bezproblémový, aby setkání proběhlo bezpečně a pro dítě bylo pozitivním zážitkem. Adite také připravuje děti i na přechod do další rodiny, například i na návrat k rodině původní. Změna prostředí dítěte je velmi náročné období, pracovníci tak citlivě připravují jednotlivé osoby a jsou oporou.

Když se rozhoduje o tom, zda se dítě vrátí zpět do biologické rodiny, přihlíží se k tomu, jaký náhled na věc mají zaměstnanci Adite?

Když probíhá týmová spolupráce mezi všemi zúčastněnými otevřeně, tak informace plynou správným směrem a jsou velmi dobře přijímány. Někdy jsme požádáni soudem nebo orgánem sociálně právní ochrany  o vyhodnocení situace, například  jak se biologický rodič choval  během návštěv s dítětem, jak je schopen nechat se vést během kontaktu a jak na dítě reaguje. Bez informací ze všech stran není možné si poskládat onu „mozaiku“ toho, jak momentálně situace vypadá a co je pro dítě nejlepší.

Jaký je rozdíl mezi adopcí a pěstounstvím?

Adoptivní rodiče jsou trochu jiná skupina, než rodiče, kteří chtějí pomoci jako pěstouni. Adoptivními rodiči se v mnoha případech stávají lidé, kteří chtějí mít vlastní dítě a z nějakého důvodu ho mít nemohou, prošli například dlouhým procesem, ve kterém se řešil jejich zdravotní stav, a postupně se smiřují s myšlenou, že jiná cesta, než přijmout cizí dítě, není možná. V této situaci je pozitivním aspektem to, že se stávají plnohodnotnými rodiči a nezůstává zde vazba na původního rodiče jako zákonného zástupce. Biologický rodič nemá nárok na kontaktování dítěte a rodina se tím uzavírá a může plnohodnotně žít. Role pěstouna by měla být považována za dočasnou, při které se umožňuje rodinné prostředí dítěti, které nemůže žít s vlastními rodiči, a to ať už z jakéhokoliv důvodu. Dítě zde nemusí zůstávat až do dospělosti, situace v jeho biologické rodině se může kdykoliv časem změnit, pro pěstouny je tedy i postoj k náhradnímu rodičovství jiný. Stále zde může trvat kontakt s biologickým rodičem, pokud je bezpečný. V případě adopce si rodiče zcela logicky spojují svoji budoucnost se svým adoptovaným dítětem, u pěstounů je vhodné uvědomění, že se situace dítěte může změnit.  Adopce nebo pěstounství jsou stejné v tom, že poskytují láskyplné prostředí pro dítě a bezpečný přístav pro jeho vývoj. Kdybych tedy shrnula motivaci adoptivních a pěstounských rodičů, tak u těch adoptivních je to touha po vlastním dítěti, které z nějakého důvodu nemohu mít. U pěstounských rodičů by to mohlo být  další místo v srdci  a snaha pomoci dítěti, které by jinak zůstalo v ústavní péči. Pěstouni často vnímají svoji roli jako obohacující pro vlastní život i pro život jejich rodiny.

Adoptivní rodič si tedy může svázat svou budoucnost s dítětem. Pěstouni ale musí být  připraveni i na návrat dítěte k jeho biologické rodině. Jak těžké je pro pěstouna se rozloučit s dítětem?

Je to nesmírně těžké. Je to velmi specifická chvíle, na kterou se není možné úplně připravit. První, s čím se musí pěstoun srovnat, je vůbec uvědomění, že rodičovská a pěstounská role se v určitých chvílích překrývá s rolí biologického rodiče, který s dítětem i nadále udržuje kontakt. Povědomí o „existenci“ tohoto biologického rodiče je pak trvalou připomínkou toho, že se může stát, že dítě jednou může odejít do své původní rodiny, kde se stav natolik zlepší, že tento odchod bude umožněn. V případě odchodu dítěte od pěstounů pak motivujeme všechny zúčastněné, aby si nechali pomoci, mluvili o tom a nechali se podpořit jejich doprovázejícími pracovníky, tedy námi. Při přechodu dítěte se velmi pečlivě ošetřuje to, aby byl předán dostatek informací o tom, co má dítě rádo, čím ho můžeme uklidnit, co rádo jí, čeho se bojí, s čím si hraje, jaké jsou jeho denní rituály – připravujeme pro to takový speciální materiál, který má biologickému rodiči co nejvíce pomoci adaptovat dítě zpět ve své rodině. Na tomto materiálu se podílí největší měrou právě pěstoun, který dítě dobře poznal. Přechod se tedy soustředí nejen na to, aby se při něm cítily dobře samotné děti, ale i dospělí, kteří jsou toho součástí. Pěstoun si je pak daleko více jistý tím, že dítě vstupuje do zdravého a připraveného prostředí, protože pro to udělal maximum a předal veškeré možné informace.

Jaký je rozdíl mezi dlouhodobým pěstounem a tím přechodným?

Práce přechodného pěstouna je v některých ohledech  velmi náročná. Ve chvíli, kdy je dítě odebráno z jeho biologické rodiny, je předáno přechodnému pěstounovi, klidně v noci jen s tím, co má na sobě. Pěstoun dítě nezná a má o něm minimum informací.  Pomůže tak v akutní situaci, nabídne dítěti bezpečí a zázemí, dítě dostane stabilní prostředí,  mnohdy zesílí jak fyzicky, tak psychicky a vývojově. Často si s sebou nese psychické problémy, protože bylo v krizi, bylo například týráno, zanedbáváno nebo se právě narodilo a rodiče o něj nepečují, takže úkolem přechodného pěstouna je zajistit mu co nejlepší péči přímo na míru. Na přechodného pěstouna to klade vysoké nároky. Měli jsme několik případů, kdy pěstoun převzal dítě matky, která byla v těhotenství drogově závislá a miminko mělo poté abstinenční příznaky – novorozenecký abstinenční syndrom je jednou z nejtěžších věcí. Dítě málo spí, má svalové křeče, často zvrací. S tím vším si musí přechodný pěstoun poradit. Pěstounství jako takové je však náročná role, a i dlouhodobý pěstoun se potýká s mnoha obtížemi, které se mohou u dítěte vyskytovat postupně, a mají souvislost se situacemi z raného dětství dítěte, o kterých například pěstouna ani neví, nebo má málo informací. Dlouhodobá podpora dětí v náhradní rodině je krásná a náročná společná cesta, a služba Adite se snaží na ní pěstouny doprovázet.

Jak je to se vztahy biologického rodiče a pěstouna?

Ze začátku se může biologická rodina cítit ublíženě, že jí bylo dítě odebráno a pak se s tím musí i vzájemné vztahy vyrovnávat. Zde mají doprovázející organizace velkou roli ve zprostředkovávání kontaktu, který se většinou odehrává na neutrální půdě. Adite je například důležitým prostředníkem v nastavování kontaktu a snažíme se, aby se vztahy nevyhrotily, protože pro dítě by to mohlo být traumatizující. Obecně je velmi důležitá příprava těchto kontaktů. I ve chvíli, kdy je dítě odebráno kvůli týrání, je mu nadále umožňován přísně monitorovaný kontakt s biologickou rodinou. To bývá tou nejtěžší věcí, kdy víme, že ten člověk ublížil svému dítěti a i přesto mu musíme umožnit kontakt. Jsme profesionálové, musíme se s tím vyrovnat a postupovat maximálně korektně a na kontakt se důkladně připravit. Rodiče nemůžeme soudit.

Je pro týrané dítě možná cesta zpátky do jeho biologické rodiny?

Možné to je, ale většinou k jinému členovi této rodiny, například k prarodiči.

Probíráte mezi sebou v pracovním kolektivu jednotlivé zkušenosti s případy?

To bych řekla, že je pro naši práci a pro náš obor zásadní a já si toho nesmírně cením. Vztahy u nás na pracovišti jsou velmi otevřené. Všichni se setkáváme se spoustou věcí, které jsou na hraně etičnosti nebo jsou velmi specifické například v souvislosti s našimi osobními příběhy. Máme intervize, které jako metodik služby vedu, a tým si při nich sděluje zkušenosti z případů, na kterých zrovna pracuje, pracovníci čerpají ze zkušeností ostatních, společně hledáme postupy, plánujeme. Jednou za dva až tři měsíce pak máme externí supervizi, kdy totéž probíráme s objektivním a nezaujatým člověkem, který má k našim případům ještě větší odstup.

Hodně kontroverzním tématem u pěstounství bývají finance. Jak to vlastně ve skutečnosti je? Jak vymluvit některým lidem to, že je pěstounství vnímáno pouze jako zdroj financí?

Rozhodně se nejedná o velké peníze, které by pěstouni dostávali. Dnes už se v porovnání základní mzdou jedná o poměrně malé částky a pěstounské rodiny už rozhodně není možné považovat za ty, které žijí jen z toho, že by byli pěstouny. U přechodného pěstouna je to navíc většinou složitější pozice pro udržení svého stálého zaměstnání vzhledem ke střídající se péči o poměrně malé děti. Je to tedy velmi nestabilní a pěstouni si často mohou dovolit pracovat pouze na konkrétních pozicích, které umožňují flexibilitu a dají se dělat například z domova. U dlouhodobých pěstounů je možnost udržet si svou vlastní práci větší – dítě třeba už chodí do školky a je možné nějak vyjít vstříc pracovnímu režimu. Pěstouni také dlouhodobě neměli valorizované odměny, nyní je navrhována  legislativní úprava odměn přechodných pěstounů.

Práce pěstouna se vůbec nedá srovnat se zaměstnáním. Nejenom, že je to práce 24 hodin denně 7 dní v týdnu, ale i zodpovědnost je nesrovnatelná, i vzhledem k roli určené státem, a ze které vyplývají další povinnosti, jako například i mít subjekt, který vstupuje do rodiny jako doprovázející, jako naše služba. Finanční motivaci tedy vnímám jako výrazně podružnou i ze zkušeností s našimi klienty.

Pořád je v systému dost dětí, které jsou nezaopatřeny. Jak motivovat lidi, aby se stali pěstouny?

Asi bych viděla, že je nutné být otevřený myšlence, že chci někomu pomoci a poskytnout mu péči, kterou mu nezajistí nikdo jiný a že vždycky je lepší, když se dítě dostane do stabilního rodinného prostředí, než aby bylo svěřeno do ústavní péče. Je nutné pomyslet na to, že je u nás přes 8 tisíc dětí, které v současné době žijí u nás v ústavní péči, a to je stále velké číslo. Pěstounství je nesmírně obohacující pro rodinný život, partnerský život, ale i pro děti, které se již v rodině nachází. Dává to smysl a přináší to pocit smysluplnosti. Zároveň je nutné být maximálně otevřený sám k sobě a intenzivně spolupracovat se všemi, kteří do toho procesu vstupují. Mít otevřenou i svou domácnost různým kontrolám a úřadům. To není vůbec jednoduché. Jak motivovat lidi, aby se stali pěstouny? Zkusme si zodpovědět na otázku – Co víc člověk může udělat, než pomoci dítěti, které nemá rodinu?

Pojďme do jiné oblasti. Jak jste se k této práci dostala Vy?

Já jsem v Diakonii Západ od roku 2012 a začínala jsem na pozici vedoucí sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi. V Plzeňském kraji poté vznikla potřeba zajistit doprovázení pěstounských rodin díky legislativní změně, kraj to nebyl sám schopen zvládnout a potřeboval k tomu pomoc neziskových organizací. Naše služba tedy vznikla na základě společenské poptávky. Co se týče mého osobního příběhu – studovala jsem sociální práci a pracovala jsem se zrakově postiženými a poté jsem ještě vystudovala speciální pedagogiku a kombinaci se školní psychologií. Myslela jsem si, že budu dělat školního psychologa, ale pak se mi na konci studia vyskytla možnost vyjet na pracovní stáž na 4 roky do USA, kde jsem pracovala s osobami s mentálním postižením a psychiatrickým postižením, a to mi  hodně rozšířilo obzory. Pak jsem se vrátila a začala jsem pracovat pro Diakonii Západ.

Kde myslíte, že se bere vůle pomáhat a jak to s pomocí máte Vy?

Na to se mě asi ještě nikdy nikdo nezeptal, ale u mě to bylo asi tak, že mě už jako u dítěte zajímalo, jak lidé žijí, jak přemýšlí, co o sobě říkají. Smáli se mi, že jsem špion dospěláků, protože jsem vždycky odposlouchávala hovory dospělých. Baví mě vhled do světa lidí, kteří to mají jinak, než já. Věřím, že nám to nastavuje zrcadlo. Když jsem pracovala se zrakově postiženými, chtěla jsem vždycky překročit tu hranici „litování“ a posunout se do toho, co všechno mohou zvládnout a co jim mohu já svojí pomocí zajistit a jaké zdroje jim mohu najít. Práce v náhradní rodinné péči mě zároveň obohatila pro mé vlastní rodičovství. Od té doby, co jsem tu, jsem jiný rodič, mám hodnoty úplně někde jinde. Neříkám, že jsem dokonalá, ale udělá to z vás lepšího rodiče. Díky tomu, že mám ve své práci možnost nahlížet do dětské duše téměř každý den a zažila jsem za svou praxi zde tolik „AHA momentů“, myslím, že se mi otevírají další cesty, jak provést  i vlastní děti náročnými rodinnými situacemi.

Co Vás při práci motivuje?

Rozhodně jsou to lidé kolem mě. Nejen mí kolegové tady ve službě, ale i další kolegové napříč naší organizací, které jsou na podobné pozici, jako já. Zároveň je to nějaká víra, že mám možnost být nějakou dobu na společné cestě a kladně ovlivnit  život lidí, se kterými spolupracujeme. Vnímala bych to ale i vzájemně, rozhodně ovlivňují i klienti nás. Ke všem lidem, se kterými pracuji, mám nesmírnou pokoru.

Čeho si na Diakonii Západ nejvíc vážíte?

Opravdu si vážím dobrého vedení. Lidsky vím, že například naše ředitelka je správný člověk a hlavně je poctivá, což je inspirující. Je poctivá jak ve vztazích, tak v práci samotné. Takže rozhodně si vážím vedení, díky němuž si myslím, že má Diakonie Západ dobré jméno a image. Také si vážím pracovního prostředí, které tu máme. Vztahy u nás si umíme udělat hezké a to samo o sobě vnímám, že má svou hodnotu.

Co byste denně chtěla předávat ať už zaměstnancům nebo Vašim klientům?

To, co u mě přichází s věkem, je být v tom „tady a teď“, být v každodennosti opravdově a být otevřený sám k sobě, ale i k lidem kolem sebe a předávat hodnoty, které jsou pro nás důležité. Schopnost vyvážit sám sebe a ohled vůči druhým. Pro mě je velmi důležitá autentičnost. Vedeme i naše klienty k tomu, aby se neobětovali za každou cenu, ale musí to neustále vyvažovat. Některé naše pěstounky často zapomínají samy na sebe a staví se až do role oběti – ráda bych jim předala to, aby začaly myslet samy na sebe.

Co byste vzkázala potencionálnímu klientovi?

Ve službě budeme maximálně vnímat jeho jedinečnost a budeme k němu přistupovat s pokorou. Pěstounství je nesmírně  hodnotná věc, která obohatí nejen dítě, ale i jeho samotného.