Příběh paní Marie

Odkdy využíváte služby Diakonie Západ a co Vás k tomu motivovalo?

Ještě před patnácti lety jsem bydlela na statku v pronájmu, kde jsem 30 let krmila krávy, ale tam už na mě padal strop, musela jsem se odstěhovat. Mám tu v okolí 4 ze svých 5 dětí a ony se nemohly dohodnout, ke komu z nich půjdou bydlet, a já jsem nechtěla, aby to nějakému z nich bylo líto, chtěla jsem tedy do pečovatelského domu. Oni mě nechtěli pustit, protože říkali, že to bude ostuda, ale nakonec jsem je přesvědčila. Všechno mi zajistili na úřadě a od té doby jsem tu.

Co byste mohla říct o zaměstnancích Jubilaty?

Holky jsou fajn, jsou výborné, nikdy mi neřeknou ne. Nemůžu si na nic stěžovat. Když něco potřebuji, řeknu si o to, když mi něco vadí, vždycky to vyřešíme. Vyperou mi, uklidí, vyžehlí. S jednou zaměstnankyní se tu známe už 12 let, je úžasná. Na holkách si vážím toho, že jsou upřímné. Mám je moc ráda, upletla jsem jim vesty, šály a čepice. Teď mě ale trápí bolest ruky, nemůžu moc dobře plést. Asi to je z té mojí práce, kdy jsem musela 27x denně podojit krávy.

Od kolika let jste pracovala?

Od šesti. Pocházím z Rumunska, ale tatínek byl Maďar. Když jsme žili v Rumunsku, byly to těžké časy. Neměli jsme nic, děti musely chodit do práce. Na školu nebyl čas ani peníze. Mně dokonce často ve službě bili a tahali za copy, protože jsem byla napůl Maďarka. Spávala jsem na slámě nebo ve žlabu. Poté přišla v mých dvanácti letech nabídka, abychom se s celou rodinou přestěhovali do Česka a my to přijali, ale tatínek se musel překřtít. Z Rumunska jsme si nemohli s sebou nic vzít, jeli jsme tedy jen s tím, co jsme měli na sobě. Začátky tady nebyly o nic jednodušší, ale aspoň se k nám lidé chovali hezky. Prvního půl roku nám denně donesli chleba, máslo a mléko, kupovali nám oblečení. Naši rodinu měli moc rádi, protože jsme byli hodně pracovití. Ze začátku jsem neuměla ani slovo česky, ale děti ve škole mi pomáhaly a o přestávkách mě učily. Po škole jsem pak chodívala za sestrou do továrny, kde se vyráběly rukavice. Vždycky jsem se potají snažila naučit na volném stroji šít a jednou si toho všimla mistrová. Místo toho, aby mi vynadala, se mě zeptala, jestli bych chtěla také šít. Řekla jsem jí, že bych moc ráda finančně pomohla rodině. A tak jsem jeden ten stroj dostala domů a po nocích jsem šila rukavice. Abychom se měli líp. Nezlobte se, vždycky mě to dojme, když si na to vzpomenu. Byla to těžká doba, ale měli jsme obrovské štěstí na lidi kolem nás. Nikdy jim to nezapomenu, i když už dávno nejsou na živu.

Kdy jste poznala svého manžela?

On přijel s tou skupinou z Rumunska s námi, takže jsme se znali už dlouho. Když jsme spolu začali chodit, mě bylo 17 a jemu 22. Já jsem ho moc ráda neměla, ale on měl tak moc hodnou maminku a moje máma říkala, že když má tak hodnou maminku, že bude také tak hodný. Tak jsem si ho vzala, měli jsme 5 dětí, ale stal se z něj alkoholik a po 20 letech jsme se rozvedli. Všichni se na mě koukali skrz prsty, protože tenkrát se rozvody nenosily a všichni litovali mých dětí, že z nich sama nevychovám slušné lidi. Pět let jsem byla sama a pak mi děti přivedly domů pána, který by se jim pro mě líbil. Nejdřív jsem jim řekla, že to nejde, ale on mě přemluvil, že má ty děti moc rád a že chce s námi žít. Nemilovala jsem ho, ale byl na nás moc hodný, a to bylo to hlavní. Jeho rodiče nám hodně pomáhali a já jsem žila dětmi.

Na co se každý den nejvíc těšíte?

Že můžu vylézt z postele a že se na mě přijdou podívat děti a moje rodina. Teď chodí sice jen pod okno, ale aspoň je vidím. Když to situace dovolila, bylo jich tu v tom malém bytě 15, někdy i 20. Vždycky jsem udělala hrnec čaje, na zem jsme dali deky a povídali jsme si. Dřív jsem se těšívala na kamarádku Julinku, která tu bydlela také, ale bohužel už pár let není mezi námi. Někdy jsme se domluvily, že se pojedeme projet do Plzně, oblékly jsme se prostě, nasedly do autobusu a vydaly jsme se na procházku a na nákupy. Podnikaly jsme takové „hurá akce“. Půjčovaly jsme si oblečení, smály jsme se jako malé holky. Její manžel, který tu pořád bydlí, mi dodnes chodívá přát k narozeninám a dává mi jeden dárek za sebe a jeden za Julinku.   

Co byste vzkázala potencionálním klientům?

Ať se nebojí a využijí toho, že se o ně někdo postará. Každému doporučuji, aby si nechal pomoci, ale také si myslím, že by se každý měl chovat slušně, protože pak se k němu také budou chovat slušně. Holky tu nejsou služky, ale je to služba pro nás, aby nám ulevily. Když chci něco dělat po svém, přizpůsobí se mi. Já mám třeba ráda, když prádlo vystydne před tím, než se skládá do skříně. Holky to respektují, všechno vyžehlené rozloží na postel a nechají to vychladnout. Takže všechno přizpůsobují na míru pro nás.