Příběh paní Romany

Kdy jste se poprvé setkala s Diakonií Západ?

To bylo v roce 2013. Předtím jsem Diakonii Západ moc neznala, pracovala jsem ve státní správě jako úřednice na sociálním odboru. V roce 2012 se rušily agendy na obcích a částečně přecházely pod úřady práce. Poté už to začalo být hodně náročné z hlediska administrativy a vytrácela se z toho pro mě ta sociální práce. Zkusila jsem tedy štěstí v chráněném bydlení v Plzni. Na začátku to bylo něco úplně jiného, šla jsem z prostředí úřadu, kde se klienti potkávají převážně na chodbě. Tady jsem s klienty byla celý den a ještě ke všemu v jejich přirozeném prostředí. Byla to taková hodně intenzivní práce. Musela jsem řešit všechny jejich problémy a poznala jsem, jaké mají priority. Jednalo se převážně o lidi s mentálním postižením. Na této pozici jsem byla nějaké 2–3 roky a poté mi nabídli, že mohu pracovat ve službě podpory samostatného bydlení. Z této služby se následně stalo „Jdeme dál“, kde jsem nyní.

Co byste mohla říct o Vašich klientech?

Máme poměrně širokou skupinu klientů. Mají mentální, duševní i kombinované postižení. Každý klient je jedinečný, s každým se musí pracovat specificky, pochází z různého sociálního prostředí. Někteří klienti například bydlí sami v bytě nebo na ubytovně, jiní stále se svými rodiči.

Co je pro vás každý den nejtěžší?

Občas máme klienty, se kterými je to náročnější a vyžadují větší přípravu a trpělivost. V těchto případech je potřeba si zrekapitulovat, co mě ten den čeká a podle toho se nastavím. Když ten den poté skončí, mám pocit, že se „mráčky zase rozplynou“. Ta náročnost je dána skupinou klientů – někdy jsou pokroky malé, a to trošku unavuje. Chceme, aby se klient posouval tak, jak sám chce. Ale vždy se to dá vyřešit tak, že se vrátíme o krok zpátky nebo můžeme začít odjinud.

Co vás nejvíc každý den v práci motivuje?

Určitě mě motivují kolegové, se kterými mohu vše sdílet. Hodně se o klientech bavíme, řešíme všechno na společných poradách. Sdílíme si nápady a poznatky. Líbí se mi, když klienty posouváme a že jim pomáháme v tom, aby si postupně splnili cíl, který si stanovili. To je většinou ale práce minimálně na půl roku.

Nosíte si práci domů?

To jsem naštěstí nikdy nedělala, ale když je třeba něco obtížnějšího a nemusí to být jen případ s klientem, ale třeba kontrola ve službě, tak je jasné, že na to více myslím. Je možnost si o tom ale vždy promluvit, ať už s vedoucí nebo s kolegyněmi. Toho si moc cením.

Jak vycházíte s rodinami Vašich klientů?

Ve všech případech s nimi vycházíme dobře. Chtěli bychom se více zaměřit na to, abychom jim pomohli otevřít otázky týkající se budoucnosti, např. co bude, až se rodiče nebudou moci postarat o své dítě. Tím, že za klienty chodíme do domácností, mohou s námi probrat cokoliv. Několik klientů nemá vůbec žádné blízké osoby, takže někdy mají tendenci, že je od nás chtějí nahradit. Musíme tedy hlídat, aby se nepřekračovaly hranice vztahu.

Kde myslíte, že se bere vůle pomáhat?

Myslím, že to bude někde už zakořeněné z dětství. Každý má v sobě nějakou vůli, ale někdo jí má víc. Já ji mám asi víc, jinak bych tuto práci nedělala, ale člověka to zároveň nesmí úplně pohltit. Studovala jsem sociální práci na VOŠ, rodiče mě naštěstí nechávali velkou volnost v tom, co chci dělat. Původně jsem vystudovaná zdravotní sestra.  Tam jsem ale zjistila, že spíše s lidmi raději mluvím, než o ně pečuji jako zdravotník. Chtěla jsem je posouvat v sociálním směru.

Co Vás motivuje a co ráda děláte ve svém volném čase?

Baví mě, když je klient přístupný k práci,  ocení nás, je vděčný, za tu spolupráci. Když se to objeví, moc to potěší. Když někdo řekne, že se na mě těší, tak to určitě také ráda slyším. V práci určitě vidím smysl. Když víme, že je dostatek klientů a dělají drobné pokroky, tak z toho samozřejmě máme radost i my.

Ve volném čase se ráda věnuji pejskovi, je to fenka labradora křížená s retrívrem. Často s partnerem jezdíme na vandry, na výlety a ráda běhám. Každý víkend jsme někde pryč. Rádi přespáváme pod širákem nebo pod stanem. Někdy to fakt chce ale i ten gaučový den, který je také fajn. Ráda aktivně odpočívám, a tím si vyčistím hlavu.

Kdy jste se poprvé setkala s člověkem, který měl nějakou formu postižení?

To bylo někdy během mého studia na VOŠ na exkurzi v nějakém domově pro osoby s těžším mentálním postižením. Bylo to takové zvláštní. Ten člověk k vám bezelstně míří a máte tendenci se zarazit a nevíte, jak na něj reagovat a jak situaci zvládnout. Zjistila jsem, že je důležité být co nejpřirozenější, nejautentičtější. Ten člověk má „čistou duši“, je nutné k němu přistupovat beze strachu.

Láká vás práce s nějakou další cílovou skupinou?

Hodně mě zajímá práce se seniory. Starších lidí si velmi vážím a je mi líto, že je okolí někam odsune a chtěla bych, aby měli co nejdůstojnější stáří. Pokud bych k tomu  mohla nějak přispět, byla bych moc šťastná. Měli jsme babičku, která byla v domově pro seniory, a bylo to pro mě velmi těžké.

Co máte na klientech nejraději?

Asi jejich vrozenou přirozenost, autentičnost. Jsou takoví, jací jsou a člověk je tak musí brát. Nedokážou se přetvařovat.

Co pro Vás znamená Diakonie Západ?

Zázemí. Vážím si paní ředitelky, která se hodně o služby zajímá, a vím, že se na ni kdykoliv můžeme obrátit. Líbí se mi, že je s námi v kontaktu a má zájem nejen o služby, ale i o pracovníky. Celkově mi organizace přijde svým přístupem jako přátelská.  

Kdybyste měla jmenovat to nejlepší, co se může stát Vašim klientům, co by to bylo?

To nejlepší, co se může stát, je, že klient naši službu opustí, protože už všechno umí a nic dalšího od nás nepotřebuje.

A stává se to?

Bohužel takhle do důsledku moc ne. Musí se to „nakombinovat“ tak, aby jeho cíl se vybral reálně. Aby mu dal co největší míru samostatnosti. Jsme rádi, když se splní třeba i několik drobnějších cílů.

Co byste vzkázala klientům a co Vašim kolegyním?

Ať se nebojí nás oslovit. Nabízíme spoustu činností, které jim budou k dobru. I když to někdy nepůjde tak rychle, tak i to, že se začne, je velkým posunem. Musí vystoupit ze zóny stereotypu. Musí překonat strach i ostych. U klientů vidíme, že chtějí změnu, stačí udělat první krok.

Kolegyním bych chtěla poděkovat. Myslím si, že se tu sešla docela dobrá parta. Vážím si toho, že jsme takový kolektiv, kde se člověk nebojí říct svůj názor, nebojí se otevřít a něco před ostatními řešit. To je hlavně zásluhou naší vedoucí (pozn. Diakonie Západ – Andrea Milsimerová), která to tu dobře nastavila.