Příběh paní Veroniky

Co ve Vás nyní nejvíce rezonuje po roce pandemie?

Jsem ráda, že můžeme opět více využívat osobní setkávání s klienty, nyní došlo k rozvolňování opatření, v práci mi chyběla blízkost a osobní setkávání s nimi. S pěstouny jsme sice byli v kontaktu online formou nebo telefonicky, s dětmi také, ale osobní kontakt je nenahraditelný. Vymýšleli jsme pro děti aktivity, které lze vykonávat online, např. společné malování přes sociální sítě, myslím, že jsme byli s kolegy kreativní. S pěstouny se obvykle snažíme vídat 1x za 4–5 týdnů, abychom neztratili pravidelný kontakt.

Jaká byla Vaše osobní motivace k práci, kterou momentálně děláte?

Studovala jsem obchodní akademii, ale už od začátku jsem věděla, že to není nic pro mě, bavily mě jen praxe, kdy jsem byla v kontaktu s lidmi. Poté jsem nastoupila na VOŠ, obor sociální práce a  pedagogika, absolvovala jsem v rámci praxe různé adaptační kurzy pro děti základních škol a začala jsem se postupně nalézat v tom, že mě baví práce a komunikace s dětmi. Věděla jsem, že chci dělat s lidmi. Když jsem nastoupila do služby Adite, moc jsem o pěstounství nevěděla. Postupem času jsem si více uvědomovala smysl mé práce a jsem ráda, že mohu pracovat právě v náhradní rodinné péči.

Kde myslíte, že se bere vůle pomáhat?

Myslím, že díky empatii si člověk začne uvědomovat, že chce ostatním pomáhat. Už jako dítě jsem špatně vnímala nespravedlnost. To, že chci dělat práci, kde bude možnost, podílet se na nějaké změně, dobré změně, jsem věděla už při studiu střední školy.

Věřím, že postupem času, s věkem, zkušenostmi, vlivem okolí, výchovou a prací, kterou člověk vykonává, si uvědomujeme hodnoty, které jsou pro nás důležité. Pro mě byla velkou inspirací a zkušeností právě práce s dětmi v náhradní rodinné péči, a to hlavně kvůli velké odvaze dětí, kterou u nich často vidím.

Nyní jsem tam, kde chci být a kde to má smysl. Možná jsem měla i velké štěstí co se týče mého osobního rozvoje, protože toto byla má první pracovní zkušenost a rovnou byla takto obohacující a umožnila mi jako člověku vyrůst. Je velké štěstí, když má člověk možnost uvědomit si a využít potenciál, k čemu se pracovně hodí, kde se cítí dobře. Věřím, že když se člověk v práci cítí dobře, tak i lidé, se kterými pracuje, se mohou cítit dobře.

Ovlivnila tato práce nějakým způsobem i Váš osobní a partnerský život?

Určitě, nastoupila jsem sem velmi mladá a v této práci jsem dospěla. Člověk se díky tomuto zaměstnání vrací denně ke svým hodnotám. Mě například inspirují děti, které neměly úplně šťastný začátek života, ale když s nimi mluvím a hraju si s nimi, přesto všechno dokáží být dětmi, být veselé a šťastné. Jsou odvážné, že vše co zažily, ustály. Dokáží se dívat dopředu, plánovat, toto vidím hlavně u dospívajících. Díky tomu na sobě pozoruji, že se v posledních letech dokážu radovat více z maličkostí. Více vnímám lidi kolem sebe, snažím se lépe pracovat s emocemi, hlavně vnímat emoce ostatních.

Jak probíhá Váš první příjezd do rodiny, kterou máte doprovázet?

Při prvním setkání s rodinou je důležité pracovat s případnou nejistotou pěstounů, podpořit je, pomoci jim porozumět tomu, co služba doprovázení obsahuje, co pro ně znamená. Když vidím, že je například pěstounka po mém prvním příchodu nejistá, otevřeně to probereme.

Při první schůzce se také představím dítěti, domlouváme se, jak se budeme oslovovat, povídáme si o tom, kdo jsem a co u nich doma vlastně dělám. Děti mi ukazují svoje hračky, hrajeme si.

U konzultací s klienty, ať jde o první nebo druhou schůzku, mi často naskakují hodnoty Diakonie Západ. Pravdivost a spolupráci vnímám v tom, že s pěstouny mluvíme o tom, čemu se budeme věnovat s dítětem. Často v rodinách přinášíme nabídku změny, ale potřebujeme, aby byl pěstoun „parťákem“, který tyto změny je schopen realizovat. Pěstouni jsou ti, kteří zažívají každodennosti s dítětem, proto si myslím, že je důležité, když jsou do spolupráce vtažení a je dobré, když jsou motivováni. Vnímám, že nejsem v rodině od toho, abych ji poučovala, ale nabízím jim alternativy pro to, aby rodina dobře fungovala a dítě bylo šťastné. Spolupráce je klíčová také proto, že v okamžiku, kdy odjíždím, je na práci s dítětem pěstoun sám. Je tedy dobré, když ví, na čem je potřeba pracovat, je do spolupráce vtažen.

Jak snáší rodiče (ať už ti biologičtí nebo ti pěstounští) zpětnou vazbu?

Já myslím, že dobře – my to nepodáváme tak, že „vy něco děláte špatně“, ale „pojďme společně zkusit ještě tuto možnost, nebo tento přístup“. Budujeme si s rodinami důvěru, snažíme se, aby se cítili pěstouni i děti v bezpečí. Pěstouni volají, pokud mají obtíže, řeší problémovou situaci. Volali mi například s otázkou, že se jejich dítě začíná doptávat na biologickou rodinu a potřebovali od nás pomoc s řešením této situace tak, aby to bylo dítěti podáno co nejlépe, dítě informace neznejistila. V době Covidu pěstouni volají kvůli distanční výuce, zvládání úkolů do školy.

Od kolika let seznamujete děti s tím, že se nachází v pěstounské rodině?  

Například už dvou až tří letému dítěti čteme terapeutické pohádky, ve kterých jsou hlavními hrdiny zvířátka, o která pečuje někdo jiný, než maminka, je v nich vidět hezky  možnost, že nepečuje rodič. Někdy i s pěstounem napíšeme pohádku společně tak, aby byla ušita na míru konkrétnímu dítěti a příběh byl co nejvíce blízký a analogický pravdě. To, co je možná nejdůležitějším sdělením těchto pohádek, je ukázání toho, že může pečovat někdo jiný, než rodič a ujištění pro děti, že vidí, že nejsou jiné. Obecně je otázka jinakosti velmi důležitou a snažíme se s ní hodně pracovat. Mluvíme o tom, jaké jsou různé typy rodin. Pomáhají nám i respitní pobyty, které každoročně pořádáme formou  letních pobytů, děti díky nim vidí, že v tom nejsou samy a že kolem nich žije spousta dalších vrstevníků, kteří nežijí v „tradiční“ rodině máma/táta/dítě. Snažíme se jim vštípit to, že když žiju s babi a s dědou, neznamená to, že jsem nenormální a v nepořádku. Zároveň je nutné seznamovat lidi s tím, že vnímání jinakosti se dostavuje nejen u dětí, které žijí v pěstounské rodině zprostředkované, tedy u lidí cizích, ale i u těch, které žijí v příbuzenské pěstounské péči, tedy např. u babičky, tety, strejdy. Pořád je zde téma toho, že dítě nežije s rodiči.

Co Vás překvapuje na práci s dětmi v náhradní rodinné péči?

Odvaha dětí v pěstounské péči. Ale také to, jak děti dokáží přemýšlet nad svojí historií. Hodně dětí mělo dlouho v hlavě otázky, které se bály říct nahlas a proto jim s nimi nikdo nemohl pomoci. Děti se také často bojí vyjádřit pozitivní emoce a city směrem k biologické rodině, aby neublížily té pěstounské, u které momentálně žijí, nebo naopak. Často vidím u dětí ostražitost, přebírají odpovědnost, kterou by primárně měl cítit dospělý, který o dítě pečuje. Chci, aby děti byly zase dětmi a aby přenechaly odpovědnost na dospělých, kteří je budou chránit a poskytovat jim pocit bezpečí. Děti mají po všech událostech, které se jim staly v jejich životě, mnohdy zablokovanou důvěru. Je potřeba dětem pomoci, obnovit jejich důvěru v dospělé.

Pro pěstouny je někdy hodně bolavé to, že je dítě odmítá i přes to, že dítě milují. Ale dítě za to tuto reakci nemůže, pouze absolvuje delší cestu ke znovunalezení důvěry k dospělým.

Kdybyste měla jmenovat nějaký motor, kvůli kterému každý den pokračujete v práci, co by to bylo?

Motivuje mě to, když vidím, že v rodině nastala nějaká změna, kterou jsem třeba mohla odstartovat z části i já a pěstouni. To, že jsme spolu něco upracovali a že lidé mají do změny chuť. Motivuje mě i dobrá praxe.

Co je na Vaší práci nejtěžší?

Uvědomila jsem si, že když pracuji s dětmi na jejich životních příbězích a slyším to, co se jim dělo z jejich vlastních úst, je to pro mě silný moment. Je to něco jiného, než když mi tyto situace přeříkají dospělí. Často jsem překvapená, co všechno děti dokáží pojmenovat a jaké emoce si v sobě nesou. Dítě si často dává vinu samo sobě a je těžké je přesvědčovat o opaku. Když pak s dítětem jeho příběh sepíšeme, čteme ho nahlas i před jeho pěstounskou rodinou, která často slyší úplně poprvé všechny emoce, které dítě popsalo, je velmi těžké se nedojmout. S těmito situacemi pak často přichází otázky pěstounských rodin na to, jak se k některým věcem postavit. Může se stát, že na to zrovna nemám/neznám odpověď a nechám si čas na rozmyšlenou toho nejlepšího možného postupu. Myslím, že pokud nemám odpověď ihned, není to znak toho, že něco nevím nebo že něco neumím, ale spíše znak profesionality, protože vím, kdy je třeba o věci popřemýšlet, věc zpracovat a nechat si prostor na rozmyšlenou. Chceme totiž to nejlepší pro dítě a to se někdy nedá vymyslet okamžitě, ale vyžaduje to čas a odstup.

Čeho si vážíte na Diakonii Západ?

Vážím si individuálního přístupu k zaměstnancům a lidskosti. Pro mě tu lidskost a otevřenost, prezentuje nejen ředitelka, ale i má vedoucí. Je to o tom, že Diakonie Západ ví o tom, že pro ni pracují lidé, kteří mají své emoce a potřeby. Člověk tu na to nikdy není sám, jsme dobrý tým a vnímám velkou podporu kolegů. Zároveň si plánuji vzdělávání přímo na míru, což není u jiných firem a organizací samozřejmostí a já si toho vážím.

Co byste chtěla vzkázat případným budoucím klientům?

Chtěla bych je ocenit za to, že do toho vůbec šli, přijali dítě a pomohli tak někomu jinému. Vzkazuju jim, aby se nebáli. V Adite se budeme snažit nastalé situace společně zvládnout a budeme si vážit jejich názoru. Moc dobře si uvědomujeme, že jsou to právě pěstouni, kteří jsou zdrojem informací a znají dítě nejlépe. Oni jsou těmi „experty na dítě“. Také bych chtěla, aby bylo patrné, že máme chuť pomáhat, a že od nás nemusí očekávat hodnocení jejich osoby,  ale popis toho, co by se mohlo změnit. U změny vždy vítáme jejich přítomnost, jak jsem již zmínila, oni jsou experty na dítě, o které pečují.