Příběh Štěpána

V kolika letech jsi začal chodit do Klubu Atom?

Myslím, že mi bylo asi 10 let. Chodil jsem sem dva roky, pak jsem přestal, bavil jsem se s jinými lidmi, trávil jsem více času venku a pak jsem se sem vrátil. Teď sem chodím asi 5 let v kuse.

Proč jsi sem vlastně začal chodit?

Nebylo to kvůli žádnému mému osobnímu problému. Byl jsem s kamarádem venku a řekl mi, že jde do Klubu. Tak jsem šel s ním a díky němu jsem se dozvěděl, že tu mohu trávit volný čas. Když jsem pak byl starší, scházeli jsme se tu s kamarády.

Co říkali rodiče na to, že jsi začal chodit do Klubu?

Byli rádi, že jsem s kamarády, protože dřív jsem býval docela introvertní a moc jsem se s lidmi nebavil. To se změnilo, když jsem sem začal chodit. Začal jsem být přístupnější. Vtipný bylo, když jsem nevlastnímu tátovi říkal, že tu budeme mít přespávačku, tak se bál, že tu budeme pít alkohol. Musel jsem mu vysvětlit, že je to Klub pro děti a mládež a ne noční klub.  

Jaké to bylo doma, když jsi byl malý?

Ségru jsem vídal pořád, protože s námi bydlela, ale bratr s námi nebydlel, protože je o 14 let starší, než já. Poznal jsem ho až ve chvíli, kdy zemřel náš táta. Mám s nimi skvělý vztah. Sestra bydlí v Mexiku, žije tam s manželem a s dětmi. Ve svém dětství jsem nikdy neměl doma nouzi, že by se mi někdo nevěnoval. To jsem měl štěstí.

Co v Klubu nejraději podnikáš a co s pracovníky řešíte?

Komunikuji s lidmi. Moc rád se bavím jak s pracovníky, tak s kamarády. Taky si tu rádi něco zahrajeme a snažíme se něco vytvářet. V rámci konzultací jsem pracovníkům říkal, co chci dělat za školu a co mám v plánu. Pořád od nich mám zpětnou vazbu, abych se na to nevykašlal, takže jsem si udělal maturitu a teď mířím na vejšku.

Co Tě zaujalo nejvíc?

To byl nedávný workshop o tetování. Mrzí mě, že jsem tam nebyl celou dobu, bylo to zajímavé. Líbí se mi, že ty workshopy jsou většinou hodně lidské. Taky jsem měl možnost si vyzkoušet prezentování, protože jsem se s pracovníky Klubu domluvil a udělal jsem tu prezentaci na téma Japonsko a anime a prezentoval jsem to před pár lidmi. Docela se jim to líbilo. Bylo super, že jsem tu měl takovou možnost.

Čím by ses chtěl živit?

To je otázka, kterou jsem asi nikdy neuměl představit. Po škole jsem chtěl klasický život, pracovat, mír rodinu. Seznámil jsem se s kamarádem, který je pro mě skoro jako bratr, a ten mi nabídl, že mohu pracovat u něj ve firmě. Mám u nich tedy místo, že tam je možnost kariérního rozvoje. Docházel jsem tam nějakou dobu na praxi a byli se mnou spokojení, takže teď už vím, za čím směřovat.

Jaká událost Tě v životě nejvíce ovlivnila?

To byla smrt otce. Tehdy mi bylo 8. Ze začátku to v tom věku bylo to docela v pohodě, měl jsem blok a nevnímal jsem to. Pak jsem si kolem 7 třídy začal uvědomovat, co se vlastně stalo a bylo toho najednou moc. V prváku mi taky zemřel nejlepší kamarád, takže jsem si tím vším musel nějak projít.

Co si odnášíš z kontaktu se smrtí?

Že je život nespravedlivý, ale člověk musí jít dál a čas nevrátí. Je to věc, která člověka zocelí. Začal jsem být extrovertní, něco se mi přecvaklo v hlavě. Býval jsem sám a to už prostě nechci. To se ve mně asi změnilo. Můj kamarád říká, že jsem teď „komunikativní hovado“. (smích´)

Proč by měli mladí lidé navštěvovat Klub?

Protože si tu můžou najít kamarády, nové zájmy, které by je mohly bavit a pracovníci jim tu můžou pomoci s jakýmkoliv problémem. Dá se tu „pokecat do hloubky“, pomoci s nějakým vnitřním problémem.