Příběh Vojty

Jak ses dostal k práci v sociálních službách?

Pocházím z Chebu a těsně po bakaláři jsem našel práci v kontaktním centru v Plzni. To byla práce s drogově závislými lidmi. Pak jsem v roce 2018 nastoupil do Klubu v Dobřanech na pozici pracovníka v sociálních službách. Během toho jsem si dodělával magisterský stupeň vzdělání v oboru sociální práce a přesunul jsem se do Akcentu v Rokycanech.

Práce s drogově závislými je velmi specifická. Proč ses pro ni rozhodl?

Do sociálních služeb mě to táhlo proto, že jsem se setkal na střední škole s drogově závislou spolužačkou. Bláhově jsem si myslel, že jí s tím pomůžu. Nakonec se snad i šla někam léčit. Když jsem poté hledal, co budu dělat, říkal jsem si, že mě práce s touhle cílovou skupinou láká. Celkově ten Cheb byl tenkrát hrozný, na každém kroku prostitutky, drogově závislí. Bydlel jsem na sídlišti a tohle téma mě přitahovalo.

Když ses pak v práci dozvěděl, jak se má správně drogově závislým pomáhat, udělal bys dneska vůči Tvé spolužačce něco jinak?

Snažil jsem se s ní trávit čas, chodili jsme spolu ven na procházky se psem. Ona pocházela ze zámožné rodiny a její rodiče na ni neměli čas. Dodnes tvrdím, že kdo má koníčky a kamarády, nemyslí „na blbosti“. Když člověk koníčky a kamarády nemá, snadněji sklouzne k alkoholu, drogám apod. Ona říkala, že o tom nikdo moc neví a nemá se s kým o tom bavit. Několikrát
do toho spadla znovu, těžce jsem to nesl a přestal jsem se s ní bavit. Bral jsem to jako podraz, protože jsem jí celou dobu pomáhal. Dnes vidím, že jsem udělal chybu. Nedal jsem jí tu podporu, kterou jsem jí chtěl a měl dát.

Zažil jsi sám nějaká úskalí během dospívání?

Do svých 18 let jsem neznal svého vlastního tátu. Naši se rozvedli, když jsem byl malý. Maminka se znovu vdala a nový táta si mě osvojil. Mamka začala hodně brzy pracovat a rodinu mi nahrazovali prarodiče. Poté se rodiče rozvedli a zůstal jsem sám s mamkou. Takže jsem se ocitl v náročné situaci a u dětí vidím podobné paralely, jako sám u svého dětství. Vyhrabal jsem se z toho díky kamarádům a koníčkům. Od malička jsem modelář, chodil jsem do modelářského klubu. Byl tam průřez všech sociálních skupin. Měl jsem kolem sebe dobré a slušné kamarády, u jednoho jsem dokonce i měsíc bydlel, protože jsme se na chvíli přestěhovali na vesnici, kde jsem být nechtěl. Asi jsem měl velké štěstí na lidi. 

Vždycky jsem si říkal, že chci, aby ze mě něco bylo. Byl to možná i závazek vůči mamce a babičce, které ve mě věřily celou dobu, ale když se zpětně podívám na svůj život do 20 let, byl to zázrak, že jsem dopadl tak, jak jsem dopadl.

Takže po nástupu do Diakonie Západ už bylo všechno v pořádku?

Během zkouškového období se mi narodil syn. První půlrok jsem spal asi hodinu denně. Do toho jsem studoval, bylo to velmi náročné období. Ale díky kolegiálnímu přístupu mých spolupracovníků jsem to zvládnul. Dokonce mě podrželi, když jsem potřeboval na měsíc odjet kvůli zdravotním problémům partnerky.

Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Mně se líbilo to, co řekl prof. Musil u nás ve škole – pomáhat nás nenaučí škola. Dokonce jsem v rámci diplomové práce zjišťoval, kde se to v pracovníkovi bere, a věřím, že to člověk musí mít v sobě. Nevím, jestli se s tím narodí, ale vliv mohou mít životní zkušenosti a vliv rodiny. Také se stává, že se to v člověku probudí ve chvíli, kdy sám potřebuje pomoci.

Když se řekne Diakonie Západ, co si vybavíš?

Spoustu sociálních služeb. Mám rád modrou, což je fajn, protože Diakonie je modrá. Přijde mi úžasný, že celý Plzeňský kraj obstará jedna organizace. Vybaví se mi gigant mezi sociálními službami. Myslím, že máme štěstí na lidské vedení, které bere nás jako jednotlivce a nekoukají na nás jen jako na službu. Ten lidský přístup je fakt znát. Líbí se mi, že nám vedení dává prostor a v práci cítím svobodu. Když přijdeme s něčím novým, v podstatě nás pochválí a nikdo nás neodrazuje od inovací. Žádný názor není špatně. Moc se mi líbí to, že Lucka s Markétou (pozn. Diakonie Západ: ředitelka a zástupkyně ředitelky) pro nás nejsou nedostupné. Ať už to bylo setkání s novými pracovníky, spanilé jízdy nebo strategické plánování – všude braly náš názor v potaz. Vedení chce Diakonii Západ posouvat, stále vymýšlí nové věci, pořád se po nás chce, abychom monitorovali potřeby v lokalitě. Zjednodušeně: Diakonie Západ je gigant, kde má každý své slovo, ale zároveň i svobodu.

Jací jsou klienti docházející do Klubů? Jak bys je popsal?

Rokycanský klub navštěvují často klienti z romských rodin. Díky tomu, že sem Romové chodí často, tak ten klub žije a hodně se tu řeší hudba, tanec. Oni jsou velmi pohybově a muzikálně nadaní. Jeden klient díky finanční podpoře Farního sboru bude chodit do ZUŠ na housle. Když bych měl popsat naše klienty, jsou velmi různí. Jsou tu děti a mladí lidé, kteří jdou do některých her jen tehdy, když do toho s nimi jdou pracovníci, ale někdo je samostatnější. My se je samozřejmě v té samostatnosti snažíme podporovat. Pak jsou tu tací, kteří sem přijdou jen na „pokec“ s pracovníkem – chodí třeba jednou za měsíc na hodinku a potřebují pomoci s něčím konkrétním.

Co nejčastěji s klienty děláte?

Během COVIDu jsme doučovali a připravovali klienty na opravné zkoušky. Naší běžnou činností je to, že máme na každý týden připravený tematický program a různé osvětové akce. V rámci individuálních plánů se řeší vztahy, sexuální život, chování ve společnosti, jejich rodinné vztahy, nesmím zapomenout také na pomoc se školou, protože to sice intenzivněji odstartoval COVID, ale výpomoc s učením probíhá i nadále. Probíhají tu také volnočasové aktivity, abychom získali důvěru dětí, protože ta se nejlépe získá skrze hry nebo tvoření. Občas trvá budování důvěry dlouho, někdy i rok, než nám někdo o sobě něco řekne. Ale podle mě má smysl na ty děti netlačit a být jim spíše parťákem, starším kamarádem, i když s jasnými hranicemi a počkat, až se otevřou sami.

Co Tě nejvíce na práci motivuje?

Když se s dětmi bavím, zjišťuji, že se jim doma třeba moc nevěnují, takže mě motivuje už ta naše dostupnost a dobrovolnost  – už to, že sem přijdou, je pro nás motivací. My fungujeme jen díky tomu, že si ty klienty dobře „navážeme“, protože by sem jinak nechodili. Líbí se mi, že tu dělají věci, které nemají možnost dělat doma a posouvá je to.

Co je naopak to nejtěžší na každodenní práci?

Dostat se ke klientům. Hlavně k těm starším. Zároveň je výzvou dávat hranice těm velmi malým dětem kolem 6 let.

Co bys vzkázal kolegům v Klubech?

Říkám si, že jsme možná super parta, ale málo o sobě víme. Každý klub má svou ulitu, což je škoda. Za mě je super to, že jsme různorodí. Jak v týmech, tak uvnitř týmu. Každý jsme jiný, ale jako celek to funguje, na všem se dokážeme dohodnout a hledáme kompromisy. Bylo by fajn z těch ulit vystoupit a poznat se napříč kluby.

Zároveň bych chtěl dodat, že do práce je hrozně důležité chodit rád. Díky pracovnímu prostředí a díky kolegyni a koordinátorce Verče jsem tu spokojený. Diakonie Západ a vlastně i Klub Akcent, dokáží vytvořit takové podmínky, ve kterých je člověk spokojený. A pokud je pracovník spokojený, dělá pak podle mě dobře i svou práci. Vážím si toho, že se za mě v lednu Diakonie Západ hezky postavila při odchodu mé partnerky a dala mi prostor být nějakou dobu doma. Teď, když jsem na syna sám, mi vychází vstříc i sníženým úvazkem.